Podzim

Čekal. Čekal a pestrobarevné listí se kolem něj snášelo jako závoj konfet. Čekal a věděl, že je to marné. Smrákalo se a foukal studený vítr. Zachumlal se hlouběji do kabátu a čekal. Přijde. Musí.
Přeci jen ji uviděl, kráčela rychlým krokem a pohled na ni mu připomněl rozpálený písek, sůl na rtech, svit měsíce a její úsměv. Ten nefalšovaný úsměv, který v něm zažehl plameny, jež se nedaly uhasit.
Dívala se na něj stejně, ale úsměv byl jiný. Chvíli na sebe koukali a nakonec se nemotorně objali.
To ho udivilo. Kam se poděla ta bezprostřednost, samozřejmost? Několik minut strávili bezvýznamným tlacháním a on celou dobu přemýšlel, co se stalo.
Kde je ta dívka s jiskrami v očích, úsměvy? Kde je důvěra?
To vše hledal, ale připadal si jako tonoucí. Kdo je ta povědomá cizinka? Zdálo se mu, že na něj hledí se stejným zmatkem. Nakonec řekla: ,, Přišla jsem sem, abych se s tebou rozloučila. Víš našla jsem si někoho jiného a s tebou to byl úlet."
Nechápavě na ni hleděl. Úlet? Tahle situace byla úlet, ale to, co se mezi nimi stalo, bylo osudové. Přece to nemohla ukončit prázdnou otřepanou frází?!. Trpělivě na něj hleděla. ,,Nechápu, co se to se mnou dělo. Takové věci normálně nedělám. Třeba to na tom mostě..." Na mostě? Vážně to udělali? Zdálo se nepředstavitelné, že to bylo s cizinkou, která stojí naproti němu. Jako sen. Přesto se mu nepodařilo promluvit ani slovo. Jen na ni hleděl. Jako zakletý v čase. Nevšimla si toho a pokračovala: ,, ...tak jsem se rozhodla, že ti vrátím tohle. Psala jsem to v úplně jiném rozpoložení. Už...už to nepotřebuju."
Když mu to podávala, bylo to, jako by mu někdo vrazil do břicha nůž. Rezavý tupý nůž. Potlačil nutkání utéct.
Vážně řekla nepotřebuju? Ta slova mu rezonovala v hlavě. Nepotřebuju to. Nepotřebuju tě.
Ale nejvíc ho na tom bolelo to, že měla pravdu. Tenkrát si připadal jako opilý. Nakonec si odkašlal a řekl: ,, Dobře. Jestli to tak chceš. Ale já nezapomenu."
Přikývla a vypadalo to, že se jí ulevilo. Naposledy pohlédl do těch nádherných očí. Snažil se je poznat, ale jiskry schopné zažehnout požár v nich neviděl.
Usmála se na něj tím povědomým, a přesto cizím úsměvem, otočila se a odešla.
Díval se na její vzdalující se siluetu, na její dlouhé vlasy a cítil se prázdný. Prázdná schránka.
V ruce svíral stránky hustě popsané jeho a jejím písmem. Jejich duše. Otočil list. ,,Miluji tě" To slovo ho zasáhlo jako šíp. Napsala ho ona. A v dalším dopise i on. Nikdy se takhle neodhalil. Podivně zranitelný pocit. Smutek, který se přetavil ve vztek. Prudce odhodil dopisy na zem. Nakonec měl pravdu. Nepřišla. Místo ní tu byl cizí člověk. Povzdechl si.
V dálce zahřmělo. Začínal podzim.