The longest dream of my life (CZ)

30. kapitola

Je nedělní ráno. Od naší svatby už uběhly skoro tři roky. Zima se rychle blíží a já zrovna v parku házím klacík neúnavnému Tobymu, který za tu dobu neskutečně vyrostl a oběma nám ještě víc přirostl k srdci. Tentokrát se mi daří klacík hodit opravdu daleko, a tak zatímco se ho Toby v ledové trávě snaží najít, zahlížím se do dálky. Vždycky když se takhle zaměřím na nějaký daleký bod, vyrojí se mi v hlavě tisíce myšlenek týkajících se mojí budoucnosti, minulosti, nebo smyslu mého života. Vystudoval jsem tři školy, našel jsem si skvělou práci, ve které každý den ochotně pomáhám úplně cizím lidem... Strkám si promrzlé ruce do kapes mojí vínové vesty přetažené přes černou mikinu a dlouze vydechuji. U úst se mi okamžitě tvoří bílý kouř. Najednou se mi žaludek sevře úzkostí. Vždycky jsem chtěl mít rodinu. Ne jenom manželství a psa, ale opravdovou rodinu s dítětem. Přemýšlím, co by mi na to řekl Finn. Když jsem před třemi lety přivezl domů Tobyho, nebyl jsem na dítě připravený a chtěl jsem zjistit jestli jsme s Finnem vůbec natolik zodpovědní, abychom se o někoho mohli starat. Vzhledem k tomu, že je Toby naprosto zdravý a neustále si vrtí svým dlouhým strakatým ocasem, řekl bych, že jsme obstáli. A já už připravený jsem. U Finna ale člověk nikdy neví. V tom mi do nohou strkají dvě velké tlapy a přímo přede mnou se ozývá tupá rána, jak Toby upustil svůj klacík na promrzlý chodník. V té záplavě myšlenek jsem ani nepostřehl, že už se vrátil. Klekám si k němu a drbu ho za uchem až slastně zavírá oči. "Šikovný pejsek." Chválím ho, připínám ho opět na vodítko a společně vyrážíme domů.

"Jsme zpátky." Hlásím, jakmile otevřu dveře a pouštím Tobyho z vodítka. Jako střela hned zmizí za rohem, kde už slyším Finnův smích, jak se s Tobym vítá. Už se chystám konečně mu prozradit nad čím tak dlouho přemýšlím. Nějak ale nejsem schopný zformulovat svoje myšlenky a zůstávám proto radši zticha. Celý den pak na počítači tajně pročítávám všechny možné články o adopci, které jsem schopen najít. Jestli mám totiž Finnovi něco navrhnout, chci mít všechno připravené.

Ještě ten večer přicházím do obýváku s kompletně popsaným papírem. Finn se z gauče zrovna dívá na nějaký kriminální seriál a mačká k sobě sedícího Tobyho. Asi to musí být hodně napínavé. Chvíli tam jen tak stojím a čekám, až ta napínavá scéna skončí. Po tom co se z televize ozve výstřel, Finn svůj pevný stisk, kterým musí Tobyho úplně drtit trochu povolí. To mi připadá jako znamení. "Finny?" začínám a postupuji k němu asi o tři kroky blíž. "Ano?" odpoví dlouze, aniž by od televize odtrhnul oči. "Potřeboval bych s tebou o něčem mluvit." Po tom, co ho toto prohlášení nijak nezaujme, opět se k němu trochu přiblížím a dodám: "Je to dost důležitý." Až v tu chvíli ke mně tázavě vzhlédne a nazdvihne jedno obočí. Přesto, že je mi jasné, že v tom šeru nemůže pořádně nic vidět, otočím popsanou stranu papíru čelem k němu. Po tom, co na něj chvíli jen nechápavě mžourá, papír mu podám. Nahne se s ním trochu dopředu, aby stránku ozařovalo aspoň světlo televize. "Co to je?" zeptá se po chvíli. "Jenom takovej návrh." V tom, jako by se mi slova vytratila. Celé odpoledne jsem si v duchu připravoval jak mu svůj nápad vyložím, ale teď tam opět jenom stojím a nervózně si ohýbám prsty na všechny strany, zatímco se snažím zformulovat v hlavě nějakou rozumnou větu. "Je to návrh k adopci." Vypravuji ze sebe nakonec. Finn ale vypadá stále stejně nechápavě. "K jaký adop-" V tom jako by mu všechno došlo. "Jo jako že mi dva bysme..." Pomalu přikývnu a napjatě sleduji jeho tvář plnou rozpaků. "A tohle je teda seznam toho, co bysme pro to museli udělat?" zeptá se nakonec a nejistě pohladí Tobyho, který k papíru zvědavě natahuje krk a očmuchává ho. "Jo." Potvrzuji a pomalu si k němu přisedávám. "A mohl bych si to ještě rozmyslet?" ptá se nakonec. "Jasně že jo." Vyhrkávám a objímám ho kolem ramen. Toby mu hned přeleze po nohách až se dostane někam mezi nás, kam se okamžitě vmáčkne.