/ Dobrý, zdraví Vás JodelleBree a vítám Vás tu u mého prologu na příběh který nevzniká za žádným účelem. Doufám že se Vám to bude líbit s pozdravem Bree/
24. září 2016
Zeptejte se mne jak se jmenuji, ale já vám neodpovím. Zeptejte se mne kolik je mi let a já budu říkat, že každý den jinak. Zeptejte se mne, kde jsem byla minulý den a já vám odpovím, ale vy mi neuvěříte. Nepatřím nikam. Nemám přátele, rodinu a ani svůj život. Kdysi jsem alespoň tušila co je mít svobodu dnes už to můžu jen s těžkostí říct.
Mé jméno je Adrestea, ale slyším na každé jméno. Zatím se mi nikdy nestalo, že by mne někdo poznal. Je pravděpodobné, že na mne někdo přišel, ale druhý den už mne nenalezl. Lidé mne nazývají různě, ale většinou to moc hezké názvy nejsou. Ale teď zpět na začátek ...
21. dubna 2014
Dnes bude můj nejlepší den života. Nejen že mi bude konečně čtrnáct, ale mám naplánovanou velkou oslavu. Už nebudu ta malá za kterou mne všichni považovali.
Obléknu se a jdu se nasnídat. U stolu sedí mamka a čte noviny. " Dobré ráno" vzhlédne od oblíbené aktivity hlavu, ale dělá jako by tenhle den nebyl něčím výjimečný.
"Dobré ráno" odpovím a nasypu si misku cereálií.
Přisednu si vedle ní a pohlédnu jí přes rameno co čte. Tentokrát je to nějaké záhadné zmizení dvou dětí a autor se to rozhodl rozepsat na celou dvojstránku novin. Doposud jsem nepochopila co mamku na těch novinách tolik baví. Neustále se tam řeší problémy ale nic pozitivního se tam nenajde.
V klidu dojím snídani a nechám čas plynout, než mne přinutí vstát sbalit si tašku do školy a vyrazit.
Těsně u dveří mne zastaví máma se slovy: " užij si školu bude se mi stýskat
Škola jako by prodlužovala dobu, kdy jsem měla přijít domů a oslavovat společně s mamkou. Po několika nekonečných hodinách se po chodbách rozezněl zvuk zvonku a pro mne to byl jeden z nejočekávanějších konců hodin za můj život.
Nasedla jsem na autobus a s úsměvem na tváři jsem vyrazila domů.
Zacinkání klíčů, zavrzání dveří a ticho. Po stěnách byly poházené barevné fáborky, vše bylo slazené do duhových barev a přes celou předsíň bylo natažené prostěradlo s velkým nápisem"Vše Nejlepší Adrest!" Potichu jsem se rozhlédla po místnosti a ani nedutala. Když v ten moment z obývacího pokoje zazněl nepatrný hluk. Pravděpodobně něco muselo spadnout na zem.
"Mami?" promluvila jsem do ticha.
Žádná odpověď...
"Je tam někdo?" Hlas mi vypověděl službu. A strach ovládl celé mé tělo.
Já se nebojím, nebojím, nebojím! psychicky jsem se povzbuzovala. A pomalu jsem se začala adaptovat na neznámé prostředí. Něco tu bylo špatně. Rozhoupu se k razantnímu kroku a to jít se podívat do obýváku. Přišourám se ke dveřím a nakouknu do místnosti. Mamka leží nehybně na gauči.
" Mami je ti dobře?"
Ticho...
Přistoupím blíž k mamce a sednu si kousek od ní. Slyším jak těžce oddechuje.
"Mami chceš podat nějaký prášek? Nebo něco?" Mám strach napadají mne nejrůznější scenérie jak se tohle mohlo stát, ale nic mi v tuhle chvíli není jasné.
" Mám tě moc rád Adrest." odpoví chraplavým hlasem.
"Mami to bude dobrý, brzy se uzdravíš, to bude jen nějaká chvilková nemoc." Uklidňuji ji.
Máma nadzvedne ruku a já spatřím velký rudý flek, který se jí line přes hrudník. Do očí mi vletí slzy. Jako by ty mohli zachránit vše co se v tuhle chvíli dělo.
"Jak?" Zlomí se mi hlas. Ale neočekávám odpověď.
Položím hlavu na její hruď a hledím jí přímo do jejích safírových očí. Je silná, ale síly nemá mnoho.
Z posledních sil vydá tu nejrásnější větu na kterou nadosmrti nezapomenu: "Miluji tě Adresteo, ať se bude cokoliv dít, neboj se vše bude jednou v pořádku."
Netuším co dělat zachvacuje mne panika a tak ji jen objímám a poslouchám jak bije její srdce.
Bum..bum..bum..bum
bum....bum......bum
bum.........
Poslední úder mého života a života mé milované matky. Skácím se do deprese, mluvím na ni, snažím se ji přimět k životu, volám záchranou službu, ale na vše je už moc pozdě, je pozdě na všechno, je pozdě žít. Skácím se vedle stolu a ruka mi spadne na krabičku. Slabě otlučenou po pádu ze stolu. Roztrhnu obal a naleznu řetízek, ve kterém je ukryto hvězdné nebe s galaxiemi a příběhy z jiného světa. Křečovitě ho držím do té doby, než přijede pomoc, která už stejně nepomůže, protože zítra tu už nebudu.
/ Nemám tušení jak vám poděkovat, že jste se dostali až sem, pokuď najdete nějakou gramatickou chybu moc a moc se omlouvám, ale nejsem bezchybná. Ale pokavaď ji opravdu najdete napište mi ať to alespoň mohu opravit. Začátek se může zdát tak trochu psicho, ale Adrestea mi najednou ožila a nějak se jí nechtělo zažít předemurčenou minulost. Jsem zvědavá co se nám vykuklí příště. Ještě jednou moc díky vaše Bree/
