The longest dream of my life (CZ)

31. kapitola

*O 10 let později

"Jacku!" S trhnutím se probouzím a prudce si sedám. Vůbec nechápu, co se děje. Okamžitě se mi v hlavě začnou vytvářet katastrofické scénáře všeho druhu. Vybíhám z postele tak rychle, až se mi zamotá hlava. Ve strachu to však ignoruji a pokračuji v cestě za tichým pláčem, který slyším z obýváku. Když tam konečně dobíhám a zmateně se rozhlížím, spatřím Finna sedícího na zemi zády ke mně. Vedle něj je natažený strakatý ocas a černá tlapka. Úplně to ve mně hrkne. Na chvíli vůbec nevím, co mám dělat, ani co i o tom mám myslet. Toby na tom v poslední době nebyl zdravotně zrovna nejlíp. Je už dost starý (nedávno mu bylo 13 let) a veterinář nám říkal, že už tu asi dlouho nebude. Oba jsme si ale mysleli, že vydrží ještě aspoň rok nebo 2. S očima plnýma slz pomalu přecházím až k nim. Jsem od nich zhruba 5 kroků, když si všímám Tobyho hlavy. Opírá se o Finnovu ruku. Jeho čumák, který byl kdysi zářivě bílý, je teď už pár let celý šedivý. Stejně tak hnědé fleky, které měl kolem očí, nebo jeho hnědočerné uši. Zalévá mě obrovská úleva, když si všímám jeho černých očí. Upřeně na Finna zírají a září stejně jako vždycky. Sedám si vedle nich a hladím Tobyho po hlavě. "Co se stalo?" zeptám se chraptivým hlasem. Finn se na mě prosebně podívá svýma ubrečenýma červenýma očima. "Musíme...musíme k veterináři." Vypraví ze sebe mezi vzlyky. "Před chvílí zvracel krev a nemůže se sám ani posadit." Úleva se ze mě vytratí. Naposledy se na Tobyho podívám a vystřelím do ložnice, abych na sebe natáhnul první kalhoty a triko, které vidím. Společně s Finnem pak odnášíme Tobyho do našeho nového bílého auta, kde ho pokládáme na zadní sedačku. Finn si k němu sedá a pokládá si jeho hlavu do klína. "Neboj, broučku. Tam ti pomůžou." šeptá chraptivým hlasem a já se mezitím snažím třesoucíma rukama nastartovat. V tom si vzpomenu, jak jsem ho před 13 lety vezl z útulku. Byl asi pětkrát menší, než je teď a spal vedle mě na předním sedadle. Vzpomínám si na Finnovu nepopsatelnou radost, když ho poprvé držel v náručí. Teď jako by se tyto okamžiky spojily. Přes nával slz ani pomalu nevidím silnici. I tak ale jedu, co nejrychleji můžu.

Jakmile dorážíme k veterináři, opět ho společně bereme do náručí a vbíháme s ním dovnitř. Celou dobu jsem tak mimo, že ani nepozdravím pána v zeleném plášti, který nám okamžitě přikazuje, ať Tobyho položíme na pult. Stojím ve dveřích, s očima upřenýma na svého nejlepšího kamaráda, jemuž právě veterinář prohmatává břicho. Finn stojí přímo před ním a lehce ho drbe za uchem, přesně tam, kde to má nejradši. V tom veterinář zvedne hlavu a přeskočí pohledem z Finna na mě. Jedním pohybem ruky si otřu slzy z očí a přijdu k nim blíž. Když mě Toby opět spatří pomalu si zavrtí ocasem. "Je mi líto. S tímhle už nic nenadělám." Finn se mi zhroutí do náruče a doktor Tobyho pomalu převeze do jiného pokoje, kde ho položí na pohodlné lůžko se slovy, že je teď v bolestech a dovolí nám tam s ním zůstat, dokud nepřipraví injekci, která mého nejlepšího kamaráda usmrtí.

Sedíme každý z jedné jeho strany. Toby mezi námi neustále otáčí svou velkou hlavou, jako by se nemohl rozhodnout, na koho se chce dívat dřív. Finn jen tiše vzlyká a hladí ho po hlavě. V tom si opět vzpomenu na naše první setkání. Poposednu si od něj trochu dál a nakloním se k němu. Políbím ho mezi oči tak, jak jsem to dělával vždycky. "Pamatuješ, když jsme se poprvé viděli v útulku?" zeptám se ho a Toby ke mně natáhne svůj dlouhý krk, jako by mi chtěl přímo hltat slova z úst. V tu chvíli si všimnu, že dýchá mnohem rychleji než obvykle. Položím mu ruku na srdíčko a několikrát hlasitě vzlyknu. Připadá mi jako by mi někdo dupal po srdci. Přece nám ho po 13 letech nemůžou jen tak vzít?! "Byl si takovej flekatej váleček." dopovím a opět si otřu slzy, Jedna z nich mu dopadne přímo na čumák. Když mu jí chci setřít, uvědomím si, že už není tak studený, jako dřív. "Nebo jak jsem tě naučil sedat na povel. Nebo, jak si mi před pár lety roztrhal můj oblíbenej polštář." Vzpomínám si ještě na několik dalších událostí, které bych mu rád připomněl, ale nemůžu. Už nemám sílu ani čas na žádnou další. Proto, když se v pokoji opět objevuje veterinář s injekcí v ruce, šeptám mu do ucha: "Děkuju." a nechávám veterináře, aby mu injekci píchnul. Finn ho stále pevně svírá v náručí. Po celou dobu se na mě Toby upřeně dívá, jako by prosil, abych to zastavil. Jeho pohled mě ničí ještě víc. Chci se odvrátit, ale nedokážu to, protože vím, že to je naposledy, co ho vidím. Najednou všechny jiskry v jeho očích vyhasnou. Ustane i tiché chrčení, kterého jsem si do teďka ani nevšiml a já se podél zdi pomalu sesunu na podlahu. Veterinář pak odchází se slovy, že tam ještě chvíli můžeme zůstat a na naše přání nám ani nesděluje, co se vlastně Tobymu stalo. Po pár minutách naprostého zoufalství se konečně zvedám a docházím k Finnovi, který stále pevně svírá Tobyho tělo. "Zlato." zašeptám a položím mu ruku na rameno. "Měli by sme jít." Finn nejdřív protestuje, ale po chvíli už se s mojí pomocí zvedá a vyráží se mnou ke dveřím. Na poslední chvíli se ještě ohlédneme a pak už na recepci jen vyřídíme nějaké záležitosti ohledně těla. Vzhledem k tomu, že nemáme žádné místo, kde bychom ho mohli pohřbít, necháváme jim ho na veterině.

Pár dní po jeho smrti se rozhodneme, že bychom měli všechny jeho věci dát pryč. Zrovna sbíráme jeho hračky rozházené po celém bytě, když pod gaučem objevuji jeho nejoblíbenějšího medvídka. Je světle hnědý, velký asi jako moje předloktí a před tím něž ho Toby kdysi dostal, byl chlupatý a úžasně heboučký. Teď mu chybí jedno oko, několik míst má úplně plešatých a zbytek jeho hebkého kožíšku je jen několik chlupů slepených slinami. Přesto, že příšerně páchne a je ještě trochu vlhký, vděčně si ho k sobě přitiskávám. Opět se dávám do pláče když ke mně přijde Finn a zezadu mě obejme. "Hele, pan Fufík." Tak jsme ho kdysi nazvali. Pousměje se, i když je vidět, že ho to bolí stejně jako mně. "Bude to dobrý." zašeptá a přidušeně vzlykne. "Zvykneme si." Po chvíli objímání si odkašle a postaví se. "Měli by sme ty jeho věci někam odvést, ať nám ho to tady co nejmíň připomíná." prohlásí odhodlaně a já si k sobě medvídka přitisknu ještě víc. "Ale pana Fufíka si chci nechat."

Po nějaké době už nám po Tobym v bytě zůstane jen několik fotek, zachycujících celý jeho krátký život, chlupy, které všude možně neustále nacházíme a samozřejmě starý medvídek, kterého jsme vyprali a teď s námi spí v posteli místo Tobyho. S jeho smrtí se stále ještě nedokážeme smířit a já i po několika měsících pořád vstávám brzo ráno, abych ho mohl vyvenčit a se slzami v očích a obojkem v ruce se pak nešťastně vracím zpátky do postele. I tak jsem ale docela rád, že jsme na tu veterinu jeli. Kdybychom to neudělali, byl by tady s námi možná o několik hodin nebo i dnů déle. Ale za tu bolest, kterou by trpěl by to nestálo.