Pavučina snů

15. část

 Z pohledu Daria

Odešel jsem z Tinina pokoje totálně vyvedený z míry. Jasně, byl jsem hotový a tak, ale to nebylo až tak neobvyklý. Bylo to tím, že jsem věděl, s kým jsem spal, ale i přesto řekl jiné jméno. Její jméno. Nečekal jsem, že by z mého podvědomí vyplynula ona. Sophie nebyla moje první, na to jsem měl tehdy Lindu, se kterou to šlo, jak na drátkách, až na to, že jsem ji nemiloval. A teď je znova tady po tom, co zmizela a mě je totálně špatně ze všeho. Nedokážu ani popsat to, co se stalo. Musím říct, že je to sice nesmysl si to teď vyčítat, protože to nelze vrátit, ale stejně to dělám. Vyčítám si to, aniž bych chtěl.

Dokončil jsem své úvahy a pochodování po pokoji a šel si dát uvolňující sprchu. Ne, že by mi to nějak pomohlo. Bylo mi stejně mizerně, ale to už mi bylo jedno. Musel jsem se vyspat. Pořádně a do energie, protože zítra mám akci a potřebuju se soustředit. Myslím, že nemusím ani připomínat jak to bude těžké, když tam bude Sophie, nebo Amanda nebo jak si teď nechává říkat. Jo. Vím, že dostala za úkol zabít někoho, koho zná. Byl jsem obeznámen se vším okolo tohohle případu. Prý moc šťourá a chce zjistit všechno, například, kdo jsme a co jsme zač. Moc se v tom plácá, i když bych spíš řekl, že mu jde o Sophii. Prý si spolu sedli a tak. Možná už mezi nimi něco dokonce bylo. 

Sakra! To pomyšlení mě přivádí k šílenství. Nechápu, jak to někdo dokáže zvládat. Nechci, aby ji dostal! Vždyť je to určitě jen nějaký zmetek, co ji má jen do postele! Ona ale taková není. Nikdy nebyla. Byla originální stejně jako její život. Nikdy nebyla nudná a jednotvárná třeba jako někteří lidé bývají. Znal jsem ji předtím a znám ji i teď. Člověk nedokáže změnit celou podstatu sebe sama v něco, co není, protože kdyby to tak fungovalo, už bych byl dávno někým zdaleka jiným. Ne, prostě to nejde. Vím to. Zkoušel jsem to. A bylo to ne jedinkrát. Nespočetněkrát. Ona je stále stejná, jako byla dřív a její srdce mě nikdy nepřestalo milovat. Byla to pro ni těžká ztráta a všechno to překonat muselo být vážně hrozné. Doteď mne mrzí, že jsem nemohl být s ní. Ale bylo to těžké období. Šéfka už tak zuřila a já nemohl přilévat více oleje do ohně.

Musel jsem zůstat a přesto, že všichni truchlili pro mou smrt, jsem se nesměl vzdát. Vydržel jsem to a teď je zpět a já ji budu moct dát všechno, co jsme předtím neměli. Avšak ten neodbytný pocit že o to nestojí, se mi stále vkrádal do duše jako jed kolující krví. Mělo vůbec cenu si něco nalhávat? A dokáže ho chladnokrevně zabít, jako kdysi zabíjela jiné? To je nevyslovená otázka, která mi vrtá hlavou a bude vrtat tak dlouho, dokud se to nedozvím. Doufám, že to nebude dlouho trvat.

Z pohledu Em

Seděla jsem na posteli bez hnutí. Právě jsem se dověděla, že mám zabít někoho, na kom mi záleží. Jo, musela jsem si to přiznat. Myšlenky jak to udělám, šly stranou. Tohle přece nemůže být pravda. Spíš jsem se snažila nalézt jiné varianty. Kam bych ho mohla schovat, nebo jak naaranžovat jeho smrt, aby se to vlastně nikdy nemuselo stát. Skryla bych ho vůbec? Dokázala bych to? Ptala jsem se na to sebe pořád dokola, ale vždycky to bylo stejné. Odpověď skončila v polštáři, kam dopadaly moje horké slzy. Bylo by to podobné jako se smrtí Daria. Takové dejavu. Ale ono by to nebylo stejné. Daria chránila celá organizace. Šéfka se za něj postavila a bránila by ho, protože on je jeden z nejlepších, ale co Steve? On sem nikdy nepatřil. Chránila bych ho jen já sama a stát v boji například proti Dariovi? To je naprosté šílenství. Ne, nemyslím si, že by byl až tak neporazitelný. To vskutku není, ale je velmi dobrý. A jak mám v boji krýt záda sama sobě, když bych si musela hlídat ještě jednu osobu, která by mi nedokázala pomoci? Ta možnost být tu a stát proti organizaci pro neuposlechnutí všech pravidel mě vracela zpět k tomu, že opravdu nejspíš nebudu mít na výběr a budu ho muset nemilosrdně zabít, i když při té možnosti mi nejspíš pukne srdce. Zůstal by tu Darius a bylo by to stejné jako dřív. Byla bych opět členkou organizace. Právoplatně a bez nějakých věcí okolo. Na můj útěk by se zapomnělo a já bych se nejspíš měla v rámci mezí dobře, ale život tam. Tam kdesi jinde. V tom skvělém městě zvaném Londýn mě očaroval.