The longest dream of my life (CZ)

32. kapitola

*O 36 let později

Probouzím se v naší staré ložnici, která je stále zařízena stejně jako před lety. Jakmile otvírám oči, všímám si svého spícího manžela, ležícího zády ke mně. Hladím ho po rameni a krátce ho líbám na kousek odhaleného krku. Pak už se opatrně překuluji k hraně postele. Kvůli častým bolestem zad a kolenou se natahuji pro svou hůl opřenou o stěnu kousek ode mě, aby se mi lépe vstávalo. Pomalu se dobelhávám do koupelny, abych si vyčistil zuby. Sice už jsem přes 15 let v důchodu, ale i tak stále rád dodržuji brzké ranní vstávání.

V zrdcadle nad umyvadlem mě vítá pohled na rozcuchané šedivé vlasy a nespočet hlubokých vrásek okolo očí, pusy, nebo na čele. Když si vlasy prohrábnu, nespokojeně se zamračím. Kde jsou ty časy, kdy byly zářivě hnědé??

Po ranní hygieně se vracím zpět do ložnice, kde se chystám lehnout si zpátky do postele ke stále tvrdě spícímu Finnovi. Hned po vkročení do pokoje si ale všímám něčeho, co můj cíl zcela změní. Finnova kůže je nezvykle žlutá. Této změny v barvě jeho kůže jsem si všiml už asi před dvěma měsíci. Stále to ale nevypadalo tak hrozně a navíc jsem si myslel (nebo spíš doufal), že je to pouze světlem. Dnes je to ale tak výrazné, že to už nic jiného být nemůže. Vzhledem k práci, kterou jsem dělal celý život mě okamžitě napadá několik nemocí, které by Finn mohl mít. Nevím, která by mohla být horší. Zatímco tam jen tak stojím a zírám, Finn se probouzí a usmívá se na mě. V jeho obličeji se také objevuje několik vrásek. Nejsou ovšem tak výrazné, jako ty moje. Nebo mi to tak možná jen připadá. "Dobré ráno." zamručí. Jeho pozdrav mě zcela vytrhává z transu a rozhoduji se ho zatím na nic neupozorňovat. Je mu přece dobře, ne? Nic hrozného to být nemůže. Nejspíš především ze strachu zaháním všechny špatné myšlenky a přicházím k němu blíž, abych si vedle něj mohl sednout. Finn mi hned uvolňuje místo a chytá mě za ruku. Hrozně mi to připomíná návštěvu v nemocnici. "Dobré ráno." pozdravím ho a druhou rukou mu pročísnu stejně šedivé vlasy, jako mám já. "Jak ses vyspal?" ptám se hned po té. V tom se jeho tvář na chvíli zkřiví bolestí a celý se trochu prohne. "Copak?" vyhrkuji okamžitě a strašně moc si přeju, aby neodpověděl to, co si myslím, že odpoví. Tohle je zatím asi jediné přání, které mi nesplní. "Celou noc mě bolelo břicho. Teď se to zase vrátilo." Okamžitě se zvedám a pomocí hole dobíhám ke skříni, ze které vyhazuji oblečení pro nás oba. "Co to děláš?" diví se Finn, zatímco se slzami v očích mumlám "Prosím, ať to není pravda....ne, to nemůže být pravda...to se nemůže stát...." Rychle se převlékám a ignoruji jeho neustálé dotazy. Jediné, co mu odpovídám je, že se musí také převléknout. "Jacku!" křičí očividně dost rozčilený Finn. Normálně bych mu určitě věnoval pozornost. Momentálně to ale nedokážu. Moje mysl je jako v transu a jediné na co se dokážu soustředit je to, že se musíme okamžitě dostat do nemocnice. Finnovi nakonec nejspíš dochází, že se děje něco opravdu vážného, protože se bez dalších dotazů a připomínek opatrně převléká. Společně se pak dobelháme až k autu. Najednou, jako by do sebe všechno zapadlo. Ty jeho nevolnosti, co poslední dobou měl. Zežloutnutí kůže. A nakonec se dostavila i bolest břicha. Nic jiného to být nemůže.

"Jacku?" ptá se najednou, když už najíždíme na dálnici. "Ano?" šeptám a snažím se zadržet slzy. Nechci ho vyděsit dřív než bude nutné. Jakmile se na něj podívám, dojde mi, že už se svým smutkem klidně můžu přestat bojovat, protože strach z jeho očí přímo sálá. "Ty si myslíš, že mi něco je?" Pomalu zavrtím hlavou a rozmrkám nával slz, abych vůbec viděl na cestu. "Počkáme co řekne doktor." Finn se ovšem nenechá tak snadno odbýt. "Ty jsi doktor. Tak to řekni ty." Zoufale se na něj podívám. Proč to musí dělat ještě těžší? "Já už doktor nejsem aspoň 15 let. Uplně v pohodě to může být něco jinýho." Finn ke mně natahuje ruku. "No a co? Chci vědět, co si myslíš." Hlasitě polknu a zhluboka se nadechnu. "Myslím, že..." Tyhle zprávy se mi nikdy neříkali lehce. Vždycky to ale bylo stokrát lehčí než teď. Přeci jenom, ty lidi, kterým jsem už podobnou informaci sdělovat jsem znal nanejvýš pár hodin a nic jsem k nim necítil. Naopak Finna miluju skoro 60 let. Jak mu mám říct něco takového? "Myslim, že máš rakovinu slinivky." vykoktávám ze sebe mezi jednotlivými vzlyky a na chvíli na něj upřeně zírám. Finn jen krátce pokývává hlavou, jako bych mu právě řekl, že venku svítí slunce. "Fajn." Nechápavě vyvalím oči. "Zlato, já to myslím vážně!" Odpovím naléhavě a rozbrečím se ještě víc. Finn svůj pohled upírá na nějaké místo před sebou. "Copak je ti to uplně jedno?!" Ani jsem si pořádně neuvědomil, že křičím. Snažím se soustředit na řízení, ale v takovém rozrušení to moc dobře nejde. Zrovna míjíme nějakou benzinku, u které radši zastavuji. Finn s pohledem stále upřeným někam před sebe jen pomalu zavrtí hlavou. Přes další nával slz se zaměřím na místo, které ho tak zaujalo. Protože vidím jen šmouhy, prudce si otřu oči a spatřím starou Tobyho fotku přilepenou na kapotě. "Finne." zaúpím. V tom se mi konečně podívá do očí a já si všimnu slzy stékající k jeho puse. "Aspoň budeme konečně zase spolu." Pokusí se o úsměv a já jen nešťastně vzlyknu. "A co já?!" Na to mi nemá co říct. Láskyplně se obejmeme a po chvíli už opět najíždíme na dálnici směrem do nemocnice, kde jsme dříve pracovali. Finnovi se cestou ještě párkrát přitíží.