Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Dvacet Osm 2/2 - Proč sakra?

Mei

„Ne."

„Proč ne?" zeptala jsem se. Pohlédla jsem mu do očí pevným pohledem, zdál se mi nějak mimo.

„Musím s ním jít." Naléhala jsem. Jen ode mě odvrátil tvář a ušklíbl se. Tenhle úšklebek jsem už někde viděla, znamenal ironii. Zamračila jsem se ještě víc.

„Zero, požádala jsem tě slušně."

„A já řekl ne, nemůžeš jen tak zameškat práci." Jeho hlas zněl odměřeně. Zdálo se mi to nebo tam zazněl podtón rozzuřenosti. Založila jsem si ruce na prsou. Fajn, pomyslela jsem si.

„Půjdu." Ustoupila jsem o krok vzad a podívala se na Misakiho. Kývl jako by mě pochopil, i když to jsem nevěděla jistě. Byla jsem celkem zmatená.

„Mohl bych s ním jít já. Ale..." navrhl Misaki po chvíli, pochopil to, ale jeho pohled říkal jasné ne.

„Rozumím." Pokývla jsem hlavou a pak jsem se podívala na Kuroseho před Ai. Blonďatý fotbalista mi pohled oplatil. V mých očích čněla otázka, kterou jsem si nedovolila mu položit nahlas. Jeho jediný pohled mě přesvědčil, že to zvládne.

„Udělám to já." Ozval se jeho hlas. Ai se zamračila, a zadívala se na mě. Kývla jsem na souhlas. Tahle tichá konverzace už mě přestávala bavit.

„Souhlasím." Řekla jsem nahlas. Ai ustoupila Kurosemu z cesty a ten se rychle vrhl k Ryuuovi a podepřel ho. Potom něco zašeptal Misakimu a ten odstoupil. Ruce měl podél těla a zdál se celkem ztuhlý. Jeho očí hlásaly, aby se Kurose nepokoušel něco udělat. Ať už mu pošeptal cokoli, určitě by se mi to nelíbilo. Vrátila jsem se zpět k Ryuuovi.

„Koukej odpočívat. Žádný namáhání. Je to jasné? " mohlo se to zdát přehnaně, ale měla jsem o něj strach. Byl až moc náchylný k různým nemocem, klidně by se mohl nachladit nebo něco horšího, než je střevní chřipka.

„Rozkaz, madam!" Zašeptal Ryuu důrazně a opřel se o Kuroseho ruku plnou vahou, takže ho musel chytit ještě kolem pasu. Zavrtěla jsem hlavou a obrátila se k Zerovi. Tvářil se pořád stejně.

„Půjdeme do práce? " zeptala jsem se. Jen se otočil a dal se na odchod. Zamumlal Ahoj a šel rychlým krokem směrem k bráně. Následovala jsem ho, až když jsem se pořádně rozloučila s ostatníma. To už byl u brány. Dost blízko na to, aby byl dost daleko ode mě. Musela jsem ho dobíhat.

Prošel školní bránou a zašel za roh, kde nebylo vidět. Celá zadýchaná jsem ho doběhla. Zastavil u zdi a jen si mě prohlížel. Pak mi ukázal prstem, abych přiblížila. Ještě stále jsem byla na dohled.

Neudělal jsem to. Tak se odlepil od zdi a přišel až ke mně. Vzal mě za ruku a odvedl z dohledu. Aniž bych to čekala, obrátil se i se mnou a prudce vykopl. Stále mě držel za ruku, ale věděla jsem, jak se vyhnou, aniž bych si ruku zkroutila. To by bolelo. Úhybný manévr mě zahnal ke zdi. To nebylo taky moc optimální, ale lepší, než vykloubená ruka. Zadávala jsem se Zerovi do tváře. Jeho oči byly najednou plné něčeho, co se možná dalo nazvat vztekem, ale proč?

Pustil mi ruku a opřel se rukama kolem mého krku a obličeje. Myslím, že mi chtěl zabránit v útěku. Potom se naklonil a spojil naše rty v polibku. Vytřeštila jsem oči a zapřela se mu pažemi o ramena, ale nepovedlo se mi ho odstrčit. Proč to sakra dělá?

Druhá část je zde, další kapitola bude asi do konce týdně, mezitím budu psát pracovní listy do češtiny, ale snad to zvládnu obojí =D díky za počkání. A za přečtení, vote atd...

- Abigail -