Závidíš, Potterová? [Fred Weasley; Harry Potter]

K A P I T O L A 2 7

/29. září, 1994/

,,Konečně," protočil očima Fred. ,,To ti teda trvalo se obléknout. Ale asi to stálo za to. Vypadáš úchvatně."

Tara sestoupila ze schodů a pak málem zakopla ve vysochých podpatkových černých kozačkách. ,,Děkuji," řekla a chytla Fredovu ruku. ,,Ale tohle všechno na mě navěsila Talia."

Fred jen zvedl jedno obočí. ,,Pořád ti to ale sluší, Tari."

Tara se začervenala. ,,Ty taky vypadáš skvěle, Frede." Oplatila mu to. Měl na sobě džíny a nějaké tričko, nad tím svůj Weasleyovský svetr a roezpnutou modrou bundu a na svých delších, zrzavých vlasech mu seděla čepice a kolem krku měl svou Nebelvírskou šálu, která mu ladila ke svetru. Na nohou měl boty, které u něj Tara nikdy neviděla.

Fred se zasmál. ,,Tak pojď," pobídl ji a pak vyšli ven na cestu, která vedla do Prasinek.

Přestože byl konec září, zrovna tenhle den byla větší zima než jindy. Venku foukal vítr, ráno dokonce pršelo. Všichni se hnali směrem k Prasinkám, aby se pak mohli schovat v nějakém obchodě.

,,Rychle," ozval se Fred a s úsměvem se rozeběhl. S jejich rukama stále dohromady, Tara se také musela rozeběhnout. V těch podpatcích to ale moc nešlo a tak si říkala, že až přijde, Talii zavraždí.

Po chvíli se ale Tara začala smát. Ze zimy jí červenaly tváře, bylo to úžasné, cítit se pro jednou šťastná - bez starostí, plná radosti... Pak si ale vzpomněla na Ohnivý pohár. Pořád musela společně s Harrym soutěžit.

Zpomalila. A tím přiměla i Freda. Ten se na ní s tázavým pohledem podíval. ,,Tari, jsi v pořádku?"

Tara měla chuť mu říci, že ano, že je všechno v naprostém pořádku, nic se nestalo... Ale to by byla lež.

Zatřásla hlavou. ,,Ne, není. Bojím se, Frede. Bojím se toho, co se má dít. Nechci, aby Harry soutěžil za mě, mám pocit, že jako jeho starší sestra mám za úkol ho chránit, ale zároveň nechci soutěžit, protože mám strach... A devadesát devět procent lidí z celé školy si o mě myslí, že podvádím, že pro sebe chci jen slávu..."

Fred pustil jejich ruce a místo toho je obě dal kolem Tařinýho pasu a pohlédl na ni. ,,Tari, teď mě poslouchej. Je normální, že se bojíš. Jsi jen člověk - a navíc člověk, který si už prošel spoustou těžkými věcmi. Máš úplné právo se bát a nechtít soutěžit. Také mě úplně dojímá, jak se bojíš o Harryho. A ignoruj ostatní. Tím, že podporují jenom Diggoryho, ti ničí dobrou náladu. Ale oni nejsou tví kamarádi. Podívej se kolem sebe - na mě, George, Leeho, Taliu... My jsme tví přátelé. Mi ti pomůžeme. Taky máš Remuse, Harryho, pro všechno na světě, i samotného Brumbála... Nejsi sama. Jsi pořád s námi. A pokud se ty bojíš, tak se za nikým z nás neboj jít."

Taru jeho slova dojala - teprve teď si uvědomila, jak hodně Freda miluje... A jak on miluje ji. Přesně takovou lásku, přesně o takové snila. A teď, když před ní stál kluk, kterého miluje, si uvědomila, jak silné k němu má city...

Natáhla se a lehce položila své rty na jeho a ruce hodila kolem jeho krku. Nechala se unést v tomto momentě, který pro ní byl úplně nejlepší.

,,Tak," ušklíbl se nakonec. ,,Teď půjdeme ke Třím košťatům, ne? Dlužíš mi ten máslový ležák a lízátka z Medového ráje."

*

/29. září, 1994/

Společně s Fredem si našli místo na úplném konci hospůdky a Fred jim objednal dva máslové ležáky.