Ta bolest mě ničila, trhala na kusy, drtila zevnitř. S každým dalším, naprosto zbytečným nádechem jsem cítila větší a větší bolest. Jako by samotný fakt, že stále žiju, nebyl dostatečně zdrcujícím. A tak tu sedím zamčená v pokoji, čekajíc. Na něco, na cokoli. Na zázrak, na vysvobození, na odpuštění, které stále nepřichází. Každá tahle myšlenka mi drásala duši, rvala srdce, ale co sem s nimi měla dělat? Bojovat se proti nim nedalo. Vrátily by se s ještě větší silou. Nevyhrála bych. Jediné co mi zbývalo, bylo nechat se jimi pohltit. Topily mě! S každým dalším nadechnutím jsem jim byla blíž.. Konejšily mě, uspávaly a snažily se mě zmocnit. Byly kruté a nemilosrdné, nedalo se jim uniknout. Snaha na to vše zapomenout, to ještě zhoršovala. V jejím náručí jsem umírala a nikdo mi nepřišel na pomoc. A kdo taky? Čekala jsem snad, já, naivní, malá holčička, že by se o mě někdo zajímal? O moje pocity? Tahle chyba mě stála až příliš mnoho. Příliš mnoho síly, slz, potu, krve a hlavně té ničivé, stále neustávající bolesti. Nedala se zastavit ani zpomalit. Udeřovala do mě se stále narůstající silou a čekala až se jí poddám, až se nebudu bránit, nebudu vzdorovat.
Byla jsem nic. Nic ze mě nezbylo. Jen prázdná schránka. Připravila mě o moji duši i o veškerý zdravý rozum. Vybrala si tak slabý a zranitelný cíl. Podařilo se! Zničila mě, odepsala mě. Proč tedy ještě neodešla? Proč tu pořád zůstává? Vždyť jsem se vzdala! Co víc po mě ještě chce? Snad moje tělo? "Vem si ho! Už je mi k ničemu! Tak si ho vem!" Chtěla jsem křičet, ale nedokázala jsem to. Slzy mi proudem tryskaly z očí a padaly k zemi v podobě obrovských kapek. Nedokázala jsem vydat žádný zvuk. A co bych si tím vlastně pomohla? Nic by se nezměnilo..
