The longest dream of my life (CZ)

33. kapitola- KONEC

*Asi o dva týdny později (5.2. 2075)

Stojím před největším zrdcadle, co v bytě máme. No, vlastně mám. Pořád si nemůžu zvyknout na to, že jsem tu úplně sám. Každé ráno se probouzím na naší manželské posteli vedle Finnovy fotky. Nejen, že tam spím úplně sám, ale ještě ke všemu se musím každý den dívat na místo, kde zemřel. Třesu hlavou, abych tyto myšlenky zahnal. Na brečení budu mít dneska ještě dost času, vzhledem k tomu, že je Finnův pohřeb. Svoji pozornost tedy přesouvám na svoje černobílé oblečení. Pečlivě vyžehlené černé sako, zakrývající většinu bílé košile a černé kravaty a kousek černých kalhot, pod nimiž se blýskají naleštěné černé boty. Finn by se oblékl jinak. Vzal by si něco duhového, aby všechny donutil se alespoň usmát. Ale já nejsem jako on. Nikdo není a nikdo nikdy nebude.

Z vázy na stole si beru rudou růži a vyrážím k autu. Celou cestu nedokážu myslet na nic jiného, než na jednu z našich posledních konverzací- na chvíli, kdy Finn poznamenal, že se alespoň konečně setká s Tobym. Přes čelní sklo vyhlížím na oblohu. Nevěřím v nebe, ani v život po životě. I tak ale doufám, že tam někde jsou, ať už je to kdekoliv a že jsou spolu.

Když dojíždím na hřbitov, kde se má celý pohřeb odehrávat, všímám si poměrně početné skupiny lidí, pokládající květiny na rakev. Ta byla jednou z mála věcí, které jsem vybral já. Je světle hnědá, dřevěná a kolem jejích okrajů je roztažena bílá krajka. Nabízeli mi, abych Finna nechal umístit do stejného hrobu, kde leží jeho matka. To jsem ale okamžitě odmítl. Když se o něj 60 let nezajímala, proč by ho teď měla mít u sebe? Zhluboka se nadechuji a dobelhávám se k čekající skupině lidí. Hned jak se k nim dostanu blíž, poznávám naše svatebčany. Většina z nich s sebou má děti, někteří i vnoučata. Finna měly hold rády všechny generace. Dále si všímám našich bývalých kolegů z nemocnice. Dalších asi 20 lidí nepoznávám, ale i tak jsem rád, že přišli. Společnost měl opravdu rád. Jakmile mou přítomnost postřehne první člověk,- bývalá recepční Mellisa- strhne se na mě hotová lavina pohledů. Několik z nich (včetně Mellisy) si zakryje rukou ústa a rozbrečí se. Zbylí hosté se na mě pouze pochmurně usmějí a uvolní mi cestu, k Finnově rakvi. Byl bych radší, kdyby si mě vůbec nevšímali, ale samozřejmě jim to nemůžu vyčítat. Nejspíš bych se zachoval stejně. Před rakví už je připravena hluboká jáma a náhrobní kámen. Na něm je v hranatém rámečku barevná fotka, na které se Finn zrovna směje. Jeho smích...jedna z věcí, které mi chybí asi nejvíc. Pod fotkou stojí zlatým písmem:

Finn Charles

6.10. 2000 - 18.1. 2075

Jemně rakev hladím a pak už na ni pokládám svou růži. "Chybíš mi." zašeptám a odstoupím, aby mohli zúčastnění přečíst svoje smuteční řeči. Já sám žádnou připravenou nemám. Nevidím žádný důvod, proč bych jim o něm měl něco říkat. Sami ho znali. A on mě stejně neuslyší. Usazuji se na jednu z bílých plastových židlí. Všichni o něm povídají to samé. Jak byl vtipný, milý, hodný... Nemůžu než souhlasit. Už mě to ale unavuje. Proč o něm nikdo neřekne i něco jiného? Nebo nějakou vzpomínku s ním? Je to jako kdyby ho znali jenom z fotky a vyprávění. A to se považují za jeho přátele. V tom na malé pódium vystoupí ne zrovna vysoká paní, které by mohlo být tak tolik co mně. Černé, místy prošedivělé vlasy má svázané do vysokého drdolu a vzhledem ke svým uplým modrým šatům a ráznému postoji vypadá poněkud přísně. Tento dojem však pomine hned po tom, co mě rychle vyhledá očima široce se na mě uměje. A v tom mi dojde, odkud jí znám. Je to moje první "holka" Monica, se kterou jsem ve výsledku "chodil" asi jeden den. A nejspíš i díky ní jsme se s Finnem dali dohromady. Jak ta se o tom dozvěděla? Odkašle si a uchopí mikrofon položený na malém stolečku před ní. "Dobrý den. Jmenuji se Monica a kdysi dávno jsme bývala spolužačkou tady Jacka" pokyne rukou směrem ke mně "a Finna." Smutně se obrátí k rakvi ležící vedle ní. "O této nešťastné události jsem se dozvěděla úplně náhodou, když jsem se před několika minutami dala do řeči s hrobníkem. A musím říct, že se mi při zaslechnutí této novinky opravdu chtělo brečet, a to i přesto, že jsem ho ani pořádně neznala. Myslím, že Finna si musel zamilovat každý, kdo ho jen někdy potkal." Z davu kolem mě se ozve souhlasné mručení a několik tlumených vzlyků. Zbytek její krátké řeči už pořádně nevnímám, protože jsem myšlenkami opět hluboko ve svých vzpomínkách. Ze snění mě vytrhává až potlesk, při kterém Monica odchází z pódia. Je jasné, že je řada na mně. Rozpačitě se zvedám a za doprovodu všech očí vystupuji k mikrofonu. Beru ho do roztřesené vrásčité ruky a přemýšlím, co bych jim tak asi řekl. "Ahoj." začnu a prohlédnu si všechny hosty. Když si všimnu těch, co neznám, rychle ještě dodám: "Dobrý den." Z náruče nějaké ženy mi zamává malá holčička. To mě přinutí k úsměvu. Vděčně ji zamávám zpět a začnu do mikrofonu vykládat všechno, co mě v tu chvíli napadne. "Moc vám všem děkuji, že jste přišli. Měl by opravdovou radost, kdyby vás tu všechny viděl. Také děkuji za vše, co jste tu o něm pověděli. Bylo hezké poslouchat to, jak jste ho vystihli jen v jeho dokonalostech. Jako by jste popisovali úplně jiného člověka než jsem znal já." Davem se přes všechny okolnosti rozeznívá smích. "Řekl bych ale, že by nebylo od věci prozradit vám některé jeho nedostatky, protože si myslím, že jste tu o něm povídali hlavně to, co jste na něm měli rádi. A já na něm miloval úplně všechno." Najednou se můj úsměv opět vytrácí a do očí se mi valí slzy. "Tak například to, jak se vždycky urážel kvůli hloupostem. Nebo jeho občasné chrápání. A co teprve jeho tvrdohlavost." Na chvíli skláním hlavu a rozmrkávám slzy. Když opět vzhlédnu, připadám si stejně slabý, jako když jsem sem přijížděl. "Můj život skončil s tím jeho." poznamenávám a co nejrychleji se vracím zpátky na židli. Ignoruji povzbudivý potlesk a hned jak obřad končí, vyrážím domů.

Je večer 5.2. 2075. Sedím na posteli celý v černém. V jedné ruce svírám fotografii, v druhé kapesník. Slzy se mi nekontrolovatelně valí z očí a hrdlo se mi svírá neuvěřitelnou bolestí. Po několikáté se štípu do ruky, doufám, že je to jen sen a že se brzo probudím v jeho náručí. Ale ať se snažím, jak se snažím, nic nefunguje. Zavírám oči a vyčerpaně si lehám na záda. Taky už nejsem nejmladší a potřebuji si trochu odpočinout. Přetáčím se na bok a prohlížím si snubní prsten na své ruce. Při vzpomínce na naší svatbu se musím usmát. V tom zavírám oči a nechávám svou mysl utéct zpátky do roku 2015, do doby, kdy nám bylo 15 let a poprvé jsme se potkali.

Další den se probouzím dost pozdě. Byl to dlouhý sen. Díky němu mě ale z ničeho nic přešel smutek. Přestal jsem se cítit tak slabý, tak sám, přestal jsem si připadat, jako že mám ten nejhorší život na světě. Naopak. Uvědomil jsem si, jak je úžasný. A díky Finnovi se stal nezapomenutelný.

Jack Charles - rozený Mess - se dožil 80 let (i když on sám tvrdil, že jeho život skončil už před pěti lety na pohřbu jeho manžela, Finna Charlese). Ještě před smrtí zařídil, že bude pohřben ve stejném hrobě jako Finn a že chce na náhrobní kámen připsat také jejich dávno zesnulého psa Tobyho. Zemřel 8.9. 2080, jako velmi šťastný muž.

Ahoj! Tímto Vám chci opravdu strašně moc poděkovat za to, že jste si to celé přečetli a případně jste o příběhu i hlasovali a nebo jste ho komentovali. Moc to pro mě znamená vzhledem k tomu, že to byl vlastně první příběh, který jsem dotáhla tak daleko. Pokud se Vám líbilo, jak píšu, určitě si počkejte na další příběh, který sem budu psát (po tom, co mě něco napadne :D ) a nebo si můžete přečíst mojí Larry jednodílovku Jeden den, kterou můžete najít na mém profilu. Takže se mějte fanfárově a pa!