Story Of My Life

Námluvy?

„Nevím, ale sedí támhle" řekl a ukázal za mě. Otočím se. Harrold! Tak dost... Znám ho sotva den a už mi leze neuvěřitelným způsobem na nervy! Ale moment... Tohle není Harry! Ten měl přeci dneska na sobě něco jiného... Tohle je... Patrik! Proč? Opatrně slezu z židle a namířím si to přímo k němu.
„Ahoj... Co tu děláš?"
„No, rozhodně tu nenasávám jako ty!" řekl pobaveně.
„A vypadám snad, že jsem opilá?" Zamyslel se...
„A víš, že ani ne...? Jazyk se ti neplete, chodit taky ještě dokážeš... Jen se ti malinko lesknou oči, ale to je sexy. Mimochodem - dneska ti to hrozně sluší!" Hmm... sexy...
„Tak to ti mockrát děkuju."
„Kde ses naučila tak zpívat?" to je otázka ty vole! Taky bych se ho mohla zeptat, proč je tak krásnej a vyšlo by to nastejno. A co? Zeptám se ho!
„A proč ty seš tak dokonalej?" Zaraženě se na mě podíval.
„Na tohle se nedá odpovědět, ale jinak děkuju za poklonu... "
„No tak vidíš. Na tu tvojí otázku se taky nedá odpovědět. Prostě zpívám už od mala a pořád mi to vydrželo."
„Teď už konečně půjdeš tancovat?" ozvalo se za mnou. Niall. Vždyť já mu to slíbila. Ale ploužák? No tak fajn.
„Jasně že jo! Přece jsem ti to slíbila!" Niall se usmál a vzal mě za ruku. „Omluv ji na chvilku, jdeme na parket!" promluvil směrem k Patrikovi a odtáhl mě na taneční plac. Chytá mě za pas, já jeho za lopatky a pokládám mu hlavu na rameno. Snad po každých pěti vteřinách mu sjely ruce níž na můj zadek. Nakonec - proč mu je furt zvedat, když mi to nijak nepomůže? Najednou přišel Patrik a zaklepal Niallovi na rameno.
„Hele kámo... na chvilku si jí půjčím jo?" Copak já jsem nějaká jejich hračka? Ale proč si s ním nezatancovat? Za zkoušku nic nedám.
„Ne! Teď s ní tancuju já!" odsekl Niall a strčil do Patrika.
„Nialle... nech ho. Já ti to pak vynahradím." mrknu na něj.
„Slibuješ?"
„Slibuju!"
Poté, co Niall odejde, mě Patrik obejme a začínáme tancovat. To je pocit... Je minimálně o hlavu a půl vyšší jak já a tentokrát mi to ani nevadí. Ale s Niallem to taky nebylo špatný. Po tanci dosedám k baru a zase piju. A piju hodně.

Probouzím se v nějaké místnosti na něčem tvrdém. Rozhlídnu se a trošičku zaskočeně zjišťuji, že jsem ve svém pokoji, ležím na polonahém Louisovi a ostatní leží okolo na zemi. Sakra, co se to dělo? Jak to, že si nepamatuju, co se stalo ke konci včerejšího večera? Vždyť jsem tolik nepila! Nebo jo? Ani hlava mě nebolí. Ale nikdy jsem netrpěla kocovinou a jsem za to ráda. Pokládám hlavu zpátky na Louisovo tělo a znovu usínám. Bože... to musela být noc.