Story Of My Life

Zlomené srdce?

„No jasně...!" směje se Patrik. Nejspíš mě prokouknul. Ale co? Je to můj brácha... proč by to nemohl vědět? Snažím se na to, co se právě stalo alespoň na chvíli zapomenout... nejde to, ale kvůli tomuhle tady přece nejsme. Začíná mě vážně zajímat, proč jsem doteď nevěděl, že mám bratra!
„Když nám byli dva roky, rodiče se rozvedly a nás si rozdělily jako všechno ostatní. S tím, že to měly ještě usnadněný tím, že my dva jsme dvojčata. Kdybychom nebyli stejní, tak by se o nás hrozně tahali a pro nás by to určitě nebylo zrovna dvakrát příjemný. Takhle si vzali každej jednoho. Matka tebe a otec mě. Matka chtěla zapomenout a tak jí otec vyšel vstříc a odstěhoval se i se mnou do Prahy. Nakonec si oba našli partnery a mysleli si, že je všechno v pohodě. Ono taky bylo, než si ty začal zpívat. Táta pořád poslouchal vaše písničky, někdy u nich i brečel, a všude vyvěšoval tvoje plakáty. Ale už mu vůbec nedocházelo, že mi musí bejt podezřelá ta naše podoba. Nejdřív mi to bylo jedno... Prostě si pro mě byl nějakej zpěvák, kterej je mi malinko podobnej. Jenže pak mi začalo docházet, že ta naše podoba není zas tak malá, ale právě naopak. Musel jsem se ho zeptat a on mi řekl pravdu... už mi nebylo pět, tak proč by to tajil? Ale začalo ho vrtat hlavou, jestli už i ty víš, že máš někde v tramtárii bratra. Jednou jsem slyšel jak se s někym hádá po telefonu. Byla to máma... Kdo taky jinej, že? Táta chtěl, aby ti to máma řekla, ale jelikož u toho hrozně křičel a jelikož si to do teď nevěděl, ona asi byla proti. Nevím proč. Možná si myslela, že nás pak budeš hledat a jí tu necháš samotnou... vážně nevím... Jediný, co vím na 100% je to, že k tomu určitě nějakej důvod měla a že by sis to s ní měl vyřešit ty sám. A nebo jí pozvi na večeři. Přijede i táta, takže by to byla taková menší rodinná akce u který se to snad všechno vysvětlí..."
Nemůžu tomu uvěřit. Proč to tajila? Jaký svoje důvody? Prostě mi to neřekla a to měla... Já bych jí přece nikam neutekl! Na druhou stranu... ta večeře není zas tak špatnej nápad.
„Dobře... to je bezva nápad... Konečně uvidím svého pravýho tátu a ty svojí pravou mámu. Mimochodem... nevíš kdy přesně přijede?"
„To vážně nevím, ale ještě dneska s ním budu volat, takže ti pak dám ještě vědět..."
Krásně jsme všechno pořešili, ale tu 'past na rodiče' jsme odložili až na druhej den. Mohla by nám s tim třeba pomoct Sim... Holky tohle přece mají rády, ne? Plánování čehokoliv, co se dá naplánovat... Nakonec jsem se rozloučil s Patrikem a odjel k Paulovo vile. Zase s Claudií někam jeli, takže je Sim doma sama. Tak proč bych jí nemohl navštívit? Náhradní klíč je strčenej pod rohožkou – jak originální. Zuju si boty a svlíknu si bundu. Pak odcházím do jejího pokoje. Po zaklepání na dveře se ozve unavené „Dále!". Otevřu dveře. Probudil jsem jí...? Chudinka, je nějaká zmatená. Pořád střídavě kouká na mě a na hodiny. Sednu si k ní na postel a povídám jí, jak moc mi chyběla. Bylo to vážně hrozný! Každejch pět minut, co jsem byl s Patrikem jsem na ní musel myslet. Na ní a na ten polibek. Nemůžu se zbavit toho krásnýho pocitu. Pořád cítím ty její krásně teplé rty, vůni jejích vlasů, teplo její kůže a...
„Harry!!!" srazila mě jedním slovem. Zarazil jsem se... zněla tak naštvaně ... nebo vyděšeně? Nevím moc se nevyznám v holčičích pocitech... Moje vztahy s holkama byly spíš o sexu než o citech...
„Prosím běž pryč... neber to osobně, ale chci být sama!" Nechápu to... ublížil jsem jí snad něčím? Počkat... Co je to za papírek? Od Louise? Co jí ten parchant provedl? Jestli jí něco udělal, tak ho zabiju! Teď jsem naštvanej... hodně naštvanej! Na něho, že jí něco udělal, protože já vím, že jo! A taky na sebe, že jsem tu nebyl a neochránil jí!
„Udělal ti něco?" Musím to vědět...!
„Kdo?" Kdo?! Ona se ještě ptá...?
„Louis! Udělal ti něco?" Vypadala zmateně. Aby taky ne... Já sám nemůžu uvěřit tomu, že mě takhle rozhodil jeden blbej papírek...
„Ne... proč by mi měl něco dělat?" On jí neublížil? No... pokud ne, tak... Aha... Tak proto chtěla, abych jí dal čas? Ona s nim prostě něco má a ani není schopná mi to na rovinu říct...! Tohle mě nasralo ještě víc!
„Takže s nim něco máš!" zakřičel jsem na ní. Vypadá jako by se mě bála. Neměl bych na ní tolik křičet... ale na druhou stranu si to zaslouží! Mohla mi to přece říct...! Jenže nic mi neřekla a i teď se snaží neodpovídat...!
„Tak máš s nim něco nebo ne!??" zakřičel jsem ještě víc. Lekla se mě. Málem začala brečet... Stylesy ty si takovej idiot! Vzpamatuj se! Takhle se jí snažíš dokázat, že jí miluješ???
„Harry... nic s ním nemám...!" Vážně to vypadá, že začne brečet. Ten pohled na ni mě užírá, ale můžu si za to sám... Přiznávám, že jsem kripl, ale... já to prostě musím vědět...!
„Ne? A co je tohle?" řeknu trošku mírněji a čtu nahlas ten lísteček. A hlavně... zdůrazňuju tu poslední větu: 'Byla si vážně úžasná!'
„Harry... vysvětlím ti to... Není to tak, jak si myslíš!" Ne? Vážně? Tak tohle ti nesežeru!
„Nechci nic slyšet! Je mi z tebe zle." odcházím! Ještě za mnou něco křičí, ale už je mi to jedno! Nasedám do taxíku a jedu zpátky do klubu. Liam si tam povídá s Patrikem... jak jinak? Je zvědavější než stará bába! Obcházím je velkým obloukem a sedám si k baru. Házím do sebe panáka za panákem... Ať mám klidně otravu... mě už je to jedno!
„Harry... to už ti zase dala nějaká kopačky?" směje se za mnou Liam. Kdybys věděl...
„Ta nejlepší!" odseknu a klopím do sebe další skleničku.
„To se spraví... stejně tak jako ty ostatní!" řekne lítostivě Liam a poplácá mě po rameni.
„Ne...! Tohle už se nespraví! Tahle není jako ty ostatní! Ona je jiná!" vyjedu na něho agresivně. Co je mi po něm? Slezu ze židle a dopotácím se ven. Volám taxi a jedu domů. Mám jasný cíl! Jsem v takovém stavu, že ani nemůžu najít klíče a radši zvoním. Otevře mi ospalý Niall.
„Je tu Louis?" jsem vožralej, ale pořád vim, co ten parchant udělal! Chci si to s ním vyřídit!
„Harry... to už si zase chlastal?"
„Nestarej se o to, co dělám! Kde je?" strčil jsem do něho a bylo mi vážně jedno, že spadl a nejspíš se i uhodil do hlavy.
„Spí... A ty bys měl jít taky spát!" říká Niall, když se zvedá a staví se mi do cesty.
„Ale já nechci jít spát. Chci ho zabít! Pak už mezi mnou a jí nic nebude stát!" Niall se zarazil a zmateně se na mě díval. Je mi jedno co si myslí! Využiju chvilky překvapení a běžím k Louisovi do pokoje. Chytám ho za ruku a shazuju z postele.
„Zbláznil ses?" křičí na mě Louis ze země.
„Co s ní máš?" nezajímá mě, že řvu, zajímá mě jenom to, co spolu mají... na ničem jiným už totiž nezáleží....
„S kym?" dělá, že nechápe? Tak na to mu neskočim!
„Se Sim! Co s ní máš!?"
„Vůbec nic, Harry! Uklidni se!" Mám se uklidnit? Ale já se nehodlám uklidnit! A už vůbec mu nehodlám věřit. Chci se na něj vrhnout, ale v tu chvíli mě někdo něčím praští po hlavě tak silně, že se skácím k zemi...