Story Of My Life

Co bude dál?

Už vážně nemůžu! A to je pryč sotva půl stolu a většinu z toho stejně snědl Niall.
„Vzdávám to! Už nemám sílu ani na jednou sousto!"
„Zbabělče!" pronesl Niall jak jinak než s plnou pusou, ale i přes to jsem z tónu jeho hlasu poznala, že je docela pobavenej. Nechápu, jak může pořád takhle jíst!
„No promiň, ale už teď nevím, jestli cestou domů neprasknu!"
„Už jsem toho snědl najednou minimálně dvakrát tolik, co ty a prasknout se mi ještě nepovedlo. Takže ty to taky zvládneš."
„Žádný povzbuzování! Už nic nejím! Minimálně celej den nestrčím nic do pusy. A teď mi radši řekni kde je tady záchod." Ukáže mi na konec chodby a pobaveně dodává:
„Ne, že mi utečeš!"
„Jak asi? Jdu jenom na záchod."
„No... třeba okýnkem!"
„Hah... :D V tuhle chvíli se cítím, že bych se do toho okýnka nevešla ani, kdyby bylo širší jak dvojitý dveře!" Niall se začal smát a málem se mi chudáček udusil... Nechávám ho tam a odcházím...
Když přijdu zpátky ke stolu, stojí tam už jen dva kelímky s colou.
„Tos to všechno snědl?" Nestačím se divit! Je to sotva deset minut.
„No... z části..." Aháá... :D Pomalu se zvedá, bere mi prázdnej kelímek a odcházíme k autu.
„Zbabělče!" utrousím pobaveně.
„Ty... už mě dneska vážně štveš!" Zasmál se Niall a začal mě honit po celým parkovišti.
„S čím jako?" směju se za běhu a moje plíce už to přestávají zvládat. To je tim kouřením... Ohlídnu se a ... Niall nikde. Kam sakra zmizel? Otočím se zpátky. Fuj to je šok! Stojí přímo přede mnou a baví se tím, jak jsem se lekla.
„Nestačí, že mě přežere... on mě pak musí ještě lekat!" utrousím schválně nahlas.
„No jo... to jsem celej já!" Stojí přede mnou a směje se na celý kolo. Musím se vážně přemáhat, abych se nezačala smát taky.
„Normálně... přestávám tě mít ráda."
„To jako vážně?" jeho výraz přešel z vysmátýho na polovážnej. „Tak to musím ihned napravit!" Vzal mě do náruče a někam mě nesl.
„Ty si se zbláznil? Vždyť teď musím vážit minimálně tunu!"
„Neboj... dokud se pod každým mým krokem nepropadá ta asfaltová cesta, tak je to ještě v pohodě!" To je fakt magor! Po cestě odemyká auto a pak mě posadí na sedadlo.
„Ušetřil sem ti cestu... teď už mě máš radši?"
„Noo... malinko." Utrousím pobaveně.
„Ty prostě musíš provokovat, co?"
„No jo... to jsem celá já!" Začnu se smát a on se směje taky. Smějeme se celou cestu, i když vlastně ani nevíme čemu.
Doma už na mě čekal Patrik. Co tu chce? Akorát mi to kazí mojí super náladu!
„Potřebuju pomoct!" Jasně... jinak by tu nebyl...!
„Jo? A s čím?" Jsem na něj nepříjemná a on si to vlastně ani nezaslouží... nemůže přece za to, že vypadá jako jeho praštěnej bratr!
„Zejtra přiletí táta... Chceme s Harrym udělat takovou rodinou večeři s mámou a tátou, ale tak aby o tom ani jeden nevěděl."
„Tak proč si to s Harrym nenaplánujete sami? Proč s tím lezeš za mnou?"
„Potřebuju pomoct to celý zorganizovat."
„A proč ti s tím mám pomáhat zrovna já?"
„No... seš holka... a vy se v tom dobře vyznáte, takže proto."
„No fajn, ale nemám na to moc času! Zítra by měly taky přiletět moje kamarádky z Plzně." Mirka a Jana... Posílala jsem jim letenky a vysvětlení... Tak doufám, že přiletí obě.
„Dobře... nebudu tě moc zdržovat... takže za půl hodiny u kluků a nebo tě mám odvézt?"
„Pojedu s Niallem! Teda pokud mu to nebude vadit..."
„Ne, dobrý... odvezu tě." Oddechla jsem si. Nechci jet s Patrikem! Nevím proč... Možná proto, že je až moc podobnej Harrymu a asi taky proto, abych neudělala nějakou kravinu... To radši pojedu s tím blonďatým nenažrancem! :D
„Okey... Jeď napřed. My pak dorazíme." povídám ještě Patrikovi a vyprovázím ho ze dveří. Pak se s Niallem také oblečeme a obujeme a vyrážíme.
Nevadí mi, že to budu plánovat, mám ráda organizační věci a všechno kolem toho, ale problém je v tom, že to budu plánovat s nim! Možná, že si to už ani nepamatuje, ale i tak se k němu nemůžu chovat, jako kdyby se nic nestalo. A jestli si to pamatuje, tak se se mnou nebude bavit ani on a ta atmosféra bude ještě horší!
„Nemusíš to dělat." vytrhl mě Niall z uvažování.
„Já vím, že ne, ale slíbila jsem to Patrikovi. A navíc... nemůžu se mu přece pořád vyhýbat. Musím to nějak vyřešit. Prostě musím... jinak mi z toho hrábne!"
„Dobře... budu tam pro tebe."
„Mockrát ti děkuju... Jsem ti vážně vděčná za to, co pro mě děláš, ale nemusíš to dělat. Znáš mě přece dva dny... Za to ti přece nestojím."
„Sim... Mám tě rád a podpořím tě pokaždý, když to budeš potřebovat! A navíc taky chci, aby se to mezi váma vyřešilo. Nemůžete přece pořád chodit kolem sebe a vrhat všude vražedný pohledy."
„Nialle... moc to pro mě znamená! Vážně ti mockrát děkuju!"
„To nestojí za řeč! Kamarádi si pomáhají, takže už konečně přestaň děkovat, jo?"
„Okey..." Ten kluk je vážně dárek z nebes! Neměla jsem ho vůbec ráda, ale nějak jsme se za ten den sblížili. Jak by jistě řekl Niall: 'To jídlo nás sblížilo!' Nad tou myšlenkou se musím usmát, ale pohled na ten dům, před kterým právě stojím... Niall mě chytl za ruku a odemkl dveře.
„Tohle ti musím někdy vynahradit."
„Neboj... já si to vyberu." Usmál se na mě a pak mě pustil a zavřel dveře. Zuli jsme si boty a pak mě znovu chytl. Pevně mě stiskl a odešli jsme směr obývák.
„Ahoj Sim. Dobře, že si tu..." přivítal mě Patrik a pak se zarazil, když viděl jak se s Niallem držíme za ruce. „Nevěděl jsem, že spolu něco máte..." Jo, jasný. Ještě si něco začnu se Zaynem a Liamem a můžu jet zpátky domů! Nic víc jsem tu vlastně nechtěla, než to, že si zařádím z každým členem One Direction!
„Nic spolu nemáme! Jsem tu jako její psychická podpora!"
„Noo... Dobře... Hele, já vážně nevím, co jste si udělali, ale Harry se odmítá s kýmkoli bavit a nevylézá z pokoje..."
„Do toho mi nic není! Ať si dělá, co chce. Je dospělej!" předstírám nezájem a všichni mi to žerou až na Nialla. Jedině ten ví, jak na tom doopravdy jsem.
„Víš... chtěl jsem pomoct s naplánováním tý večeře, ale u toho musí bejt i Harry, kterej s náma prostě nehodlá mluvit, pořád do něčeho kope, křičí a sprostě nadává."
„Tak co tady dělám? Je to vaše večeře, a když o to nestojí, tak ať si trhne. A ty si mi to taky mohl říct dřív a ušetřit mi cestu!"
„Prosím, promluv s ním. Záleží mi na tom!"
„Jestli ti na tom tolik záleží, tak si ho dokážeš přemluvit sám, protože já se s ním bavit nehodlám! Jsem tu jenom kvůli tobě a vašim rodičům, ne kvůli němu."
„Sim, prosím! Je to náš kamarád, takže nám na tom taky záleží." přidal se Liam. Tak to ne! Já se s nim prostě bavit nebudu!
„Když vám na tom všem tolik záleží, tak proč tu dřepíte na zadku a nestojíte u dveří jeho pokoje? Já mu u dveří škemrat nebudu! Nezajímá mě jeho život! Jak jsem už řekla... jsem tu kvůli Patrikovi a jeho rodičům a ne kvůli Harroldovi." Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale prostě se najednou ta obrovská láska změnila v nenávist.
„Sim... Prosím pochop, že..."
„Ne, Patriku, má pravdu. Vy tady tvrdíte, jak moc vám na tom záleží a co jste pro to udělali? Vsadím se, že nic! Dojdu za ním..." zase mě zachránil. Vážně mu to budu muset nějak oplatit! Pustil mojí ruku.
„Ne... já jdu s tebou. Já tu s nima nebudu!" řeknu mu, ale myslím tím hlavně Louise.
„Ale to pak..." Chápu... Snažíš se mě chránit, ale neboj... nemám v plánu ho vidět!
„Počkám na chodbě. Vážně ho nechci vidět!"