Nazdar Poberti! [POZASTAVENO]

Kapitola 11.

Když mě madam Pomfreyová pustila z ošetřovny, byla jsem smutná. Hodně smutná. Vůbec jsem nechápala, proč to Remus udělal. Byl čas oběda, tak jsem zamířila do velké síně. Když jsem míjela Poberty, koukali na mě jinak. Smutně... Otočila jsem hlavu a potlačila slzy. ,,Angel..." zašeptal Remus. Přidala jsem do kroku a sedla si vedle Lily a Kate. Amber se naklonila přes stůl a pohladila mě soucitně po hřbetu ruky. Stáhla jsem ji, jediné co jsem teď nechtěla byl soucit. Soucit mi až moc připomínal minulost. Potom co jsem dojedla, jsem se jak stín vydala do společenky. Sedla jsem si do výklenku okna a pozorovala, jak venku fouká vítr. Jak se větve houpají a listy tančí ve větru. Jak jsou volní a nic jim nehrozí. Možná jen to, že přistanou. ,,Angel..." zašeptal někdo. Když jsem se otočila, stál tam Remus. Rychle jsem otočila hlavu k oknu. ,,Co chceš Lupine?" řekla jsem tiše, ale pevně. ,,Chci se ti omluvit. Chci ti to vysvětlit. Prosím." Neodpovídala jsem. Slyšela jsem, jak jde pomalu ke mně. Chytil mě za ruku, ale já ucukla. Kolena jsem si přitáhla k tělu a ruce přitiskla k hrudi. ,,Tak mluv. Vysvětli mi to. Vysvětli mi, proč jsem k tobě ztratila důvěru." řekla jsem klidně. Nadechl se. ,,Já nevím, bál jsem se o tebe. Před tím, než ses probrala, jsem kluky seřval. Vím jen, že když jsem na tebe promluvil, viděl jsem někoho jiného. Nechtěl jsem tě ztratit. Nechtěl jsem..." hlas se mu zlomil. Otočila jsem hlavu a viděla všechny Poberty. Koukali na mě a v očích se jim zračil smutek a prosba. Prosba o odpuštění. ,,Jak ti můžu věřit Remusi. Jak ti po tomhle můžu věřit. Myslela jsem, že jsme kamarádi, ale asi jsem se spletla." elegantně jsem seskočila z výklenku šla jsem do pokoje. Hodlám Remusovi odpustit protože mi na něm záleží, ale teď mi to srdce nedovolí. Než jsem zavřela do pokoje, slyšela jsem, jak Remus pláče. ,,Proč jsem to řekl? Já ani nevím. Měl jsem o ní takový strach... Tohle si budu vyčítat do konce života. Myslíte, že mi odpustí? Já jsem nechtěl. Já nechtěl!" při poslední větě mi začaly téct slzy. On vážně nechtěl. Odpustím mu teď. On nechtěl. Bál se o mě, taky říkám nesmysly, když se bojím. ,,My tě chápeme. Ona ti určitě odpustí. Možná to chvíli bude trvat, ale někdy určitě. My budeme doufat s tebou. My budeme s tebou." uklidňoval ho James. Po stěně jsem sjela dolů. Slzy mi tekly po tvářích a já je nedokázala zastavit. ,,My jdeme na ten trest Reme." když odešli, Remus seděl na křesle a brečel. ,,Remusi..." šeptla jsem. Zvedl hlavu a podíval se mi do očí. ,,Já ti odpouštím. Slyšela jsem váš rozhovor a pochopila jsem. Odpouštím ti. Teď musíš ale odpustit ty mě. Prosím.." zašeptala jsem. ,,Já ti nemám co odpouštět Angel." šeptal. Pomalu jsem došla k němu a sedla si. Objal mě a já mu obětí opětovala. ,,Vše je jako dřív." řekla jsem. ,,Děkuju, ty máš zlaté srdce." šeptal. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a zavřela oči. ,,Normálně Reme, ono nám to odpadlo." zvolal Sirius. Otevřela jsem oči a viděla Poberty. ,,Odpustila jsem Remusovi." prolomila jsem ticho. ,,Vidíš Reme, ona má hodnou duši, ona je jak anděl." usmál se James. Remus jen kývl a pevněji mě objal. ,,Ehm Remusi... Dusíš mě." zasýpala jsem. Hned mě pustil. ,,Kluci jdu do sovince, takže ahoj, ale ještě si to s vámi vyřídím." upozornila jsem je a odešla.

Další kapitola!!! Nečekaná změna. Na Remuse se nemůžeme dlouho zlobit, to nejde. :) Omlouvám se za chyby a překlepy. Doufám, že vás to baví. :) Sara