Despair (Korekce)

60. Část

Hleděla jsem na něho a chvíli si myslela, že se mi to snad jenom zdá. Zamrkala jsem očima a nevydala ze sebe jedinou slabiku. Co tady dělá? Musel se vracet? On to prostě musel udělat, jenom proto, aby mě zničil, znovu. To mu to nestačilo jednou, že mě zlomil? Nepatříme k sobě a víme to oba dva. I kdybychom byli spolu, něco by se pokazilo. Jeden z nás by to určitě pokazil, tak proč se jenom vracel?

„Taky tě rád vidím," pronesl jen tak ledabyle a uculil se. Je to jenom týden, co jsem ho neviděla, jenom jeden týden a přesto vypadá trochu jinak. Jeho černé vlasy mu trčely do všech světových stran, na tváři mu rašilo strniště a jas tomu dodávaly jeho silně tmavé oči, které doslova zářily. Musela jsem uznat, že mu to slušelo, ostatně jako vždycky.

„Co tady děláš?" vyhrkla jsem a z mého hlasu bylo znát mírné pobouření. „Víš, před týdnem jsem řekl dívce, kterou miluju, něco, co ji donutilo, aby ode mě utekla, a já toho lituju," pronesl a udělal krok ke mně a já jeden vzad. Nechtěla jsem, ať mi je nablízku, nechtěla jsem ho tady, nechtěla jsem, aby se mě dotýkal, prostě nic.

„Vypadni," řekla jsem rázně. „Přece nechceš, abych odešel." „Nic jiného si v tuhle chvíli nepřeju," odvětila jsem naštvaně. „Bo, vrátil jsem se. Chci se ti omluvit za to, co jsem ti řekl a jak jsem se k tobě choval." „Ne, Louisi. Dost jasně si mi dal najevo, že já tam nepatřím, ale ty ano. Ty zase nepatříš sem, tak ti říkám, vypadni!" zvýšila jsem hlas.

Tep se mi zrychloval a já cítila, jak mi pulzuje krev v žilách. „Hlavně prosím tě neječ. Za celý týden jsem toho měl plné zuby," zahučel a nespouštěl ze mě jeho zrak. „Takže ty sis jenom potřeboval odpočinout od povinností a ne se mi omluvit. Výborně Louisi. Jsi pořád stejný pitomec," zaklela jsem. „Ne, takhle to není. Jenom, bylo hrozné, když mi každý předhazoval na talíř to, jak jsem neschopný a že jsem tě ztratil a věř mi, že i když jsem si namlouval, že to pro nás bude lepší, když ty budeš tady a já zůstanu tam, ale ne. Není to dobré ani pro jednoho. I když jsem si to nechtěl přiznat, chyběla si mi a strašně moc. Nezvládal jsem to tam bez sebe. Nechal jsem Jamesovi povinnosti, než se vrátím."

„Vrátíš? Vidíš, ty se tam budeš chtít vrátit, ale já ne," odsekla jsem. „Jsou tam lidé, kteří tě mají rádi," pronesl. „Já je mám taky ráda, ale nemůžu se vrátit." „Jo a to jenom kvůli mně, že ano?" optal se a já mu přikývla. „Jsem slaboch, Bo, já vím, že jsem ti ublížil, ale prosím, odpusť mi to. Nemyslel jsem vážně nic, co jsem řekl. Nikdy jsem se nikomu tolik neomlouval, jako tobě." „Já opravdu netuším, co se ti v té chvíli honilo hlavou, ale ranilo mě to Louisi. Ten pocit, když ti někdo řekne tak tvrdá slova. Člověk, kterého miluješ, který je pro tebe vším, tak ti tak sprostě ublíží. To byla rána pod pás, Louisi. A i kdybych ti odpustila, stejně se to stane znovu. Dostaneš jednu z těch svých pitomých nálad. Mám možnost žít druhý život a nechci ho trávit s tebou," odvětila jsem a mu se na tváři vyrojil smutný výraz.

„Jsi si jistá, že vážně nechceš? Prosím, nedělej to. Tohle neříkej. Zničí mě, když už nebudeš moje." „Já nikdy tvoje nebyla." „Co je silnější, Bodie? Co je silnější, láska ke mně nebo ta nenávist, kterou jsem sám já v tobě vyrojil, protože jsem ti řekl ta hnusná slova? Nic jsem z toho nemyslel vážně. Nechtěl jsem se vracet, protože jsem si myslel, že to tak dopadne a ty mě už nikdy nebudeš chtít vidět, ale máme možnost fungovat spolu. Prosím, Bo."

„Škemráš opravdu prvotřídně. Kdo tě to naučil?" vyprskla jsem. „Možná jsem se pár věcí naučil od tebe," odvětil rázně a tvrdě. „Prostě se vrať a já budu ochotná zapomenout, že si tady byl. Zůstaň tam, oni tě potřebují, já už ne." „Ale já potřebuju tebe. Co takhle raz zapomenout na ostatní a myslet na to, co chci já. Co je dobré pro mě a pro tebe. Bo, já chci jenom odpuštění, nic jiného."