Zatracení

Další chvíle odpočinku.

Vždy kvůli němu zůstávala na místě tak dlouho, jak jen to bylo možné.

Jenže oni byli všude a čas v Očistci byl pádem do nekonečna.

Cítila, jak kolem nich čichají, slídí a uzavírají kruh.

„Už musíme jít, Deane."

Jindy by na toto oznámení reagoval odpočtem a následně slovem „zážeh!"

Teď jen zvedl unavené oči, plné horečnaté odevzdanosti.

***

Nalezla ho opřeného o kmen stromu.

Hlavu měl skloněnou a skoro vypadal, jakoby spal. Nebýt táhlých kapek krve, které se mu líně spouštěly z vlasů.

Její chvilkovou radost ze znovushledání vystřídala obava z vážného lidského zranění.

Obezřetnost byla na vteřinu vytlačena neakceptovatelnou možností, že ho ztratí navždy.

Poklekla u něj, porušujíc tak pravidla nezastavovat se a být stále v pohybu.

Vzala mu opatrně obličej do dlaní a pozvedla ho. Málem jí vyklouzl z prstů, díky té rudé tekutině, pokrývající mu levou stranu tváře, krku a oblečení.

Otče! Kolik krve v něm mohlo zůstat, když byla všude okolo?

Upnula se k němu vším tím andělským, o co ji ještě toto místo nemělo čas připravit. Zhojit jeho zranění už však nedokázala. „Deane?!"

A opět to byl tón, jímž pronesla jeho jméno, který ho dokázal vytrhnout z bezvědomí a přivolat zpět.

Konečně, i když velice ztěžka, pootevřel oči.

Jenže slova, která vyslovil, byla pro ni pozdním varováním.

„Je to past."

***

Bytosti jako ona nepotřebovaly ke vstupu do Očistce složité vzorce.

O to těžší bylo hledat a najít mezi desítkami milionů duší tu jednu jedinou, byť lidskou.

Nejprve, v tomto prostoru plném krve, kostí a temnoty, ztratila orientaci a hned poté i rozvahu. Připadalo jí, že se pohybuje v kruzích, že nepátrá, ale bloudí.

Nakonec zanechala veškerých fyzických pokusů a soustředila se pouze na svůj vnitřní radar.

Ano, tak to Dean nazýval.

I teď se jeho vědomí zkoncentrovalo k vyslání varovného signálu nastalého nebezpečí, které neviděla přicházet.

Neotočila se, jen ho pevně objala. Zády jí projela bolest těsně předtím, než oba přenesla na jiné místo.

Tím odstartovala neúprosnou štvanici.

***

„Auriel?!"

Byl to jeden z těch vzácných okamžiků, kdy se probouzel a ona byla první, po kom se ptal. Většinou to bylo Samovo jméno, co mělo status záchytného bodu.

Uložila ho tak, aby mu hlava spočívala v jejím klíně. Považovala tuto polohu, vzhledem k jeho nezdravému stavu a zmatenému vnímání reality, za aspoň trochu zklidňující.

„Jsem tu, Deane," přitiskla mu dlaň konejšivě na bledou tvář. I jeho rty jakoby zešedly.

„S-am?" zachraptěl.