Vzpomínky (TMR)

Část 10

„Newte!" zakřičela ubrečeně a s bolestí mu vrazila tu největší facku, na jakou se v té době odvážila.
Newtova víčka se třepala a bylo vidět, že žije. Možná teď, ale pokud ty oči neotevře a podlehne zranění, dlouho už žít nejspíš nebude.
Vrazila mu znovu a její slzy mu máčely košili, stejně už zašpiněnou rudou krví. Měla ji na rukách i na oblečení, ale to jí bylo jedno.
 Proč ho tomuhle vystavila? Proč ho nezachránila, ještě když si na ni pamatoval? V ty krásné doby, kdy s ní ještě chodíval na pikniky a schovávali se v kukuřici? V době, kdy ještě nebyl všem tak dobře známý Newt. V dobách, kdy se jmenoval Sebastian a ona se mu smála.
Možná, že ona si vzpomínala, ale on ne.
Byl to její nádherný život, jak z pohádky. Jenže pak jí ho zkazila erupce. Všechno se točilo jenom kolem rodičů. Všude byl ZLOSIN a strach. Lidé bojovali o každý kousek jídla, o dobrý život. Bydleli dřív v krásném domku na kraji lesa, pak sami.
Přežívali, a po několika měsících to dokonce vypadalo, že všechno spěje k lepšímu. Slunce ještě nežhnulo tak jako teď a tak bylo dobře.
Jenže pak její matka onemocněla. Křičela a Newt si myslel, že všechno bude dobré. Jako sirotek rodiče neměl a Catarinu bral jako vlastní matku.
Schovali ji do jednoho opuštěného domu. Na chvíli odešli a když se vrátili, byla pryč. Nad jejím bezvládným tělem stál muž v kombinéze a ona poprvé spatřila vyšité to slovo, co jí zničilo i zachránilo život: ZLOSIN.
Ten den brečela a její slzy nebraly konce. Byla jen malá holka bez domova právě jedoucí neznámo kam.
A pak už byl jen ZLOSIN a nikdy nekončící testy.

„Ne," šeptala a z očí se jí koulely slzy. „Sebastiana ne..."
Drželi ji dva chlapi od ZLOSINu a nedovolili jí běžet za Newtem, jak se nyní jmenoval.
Newt se na ní ublíženě díval. V hnědých očích měl slzy také a vzpíral se dalším lidem. Chtěli je od sebe oddělit, po takové době, kdy se jejich přátelství přeměnilo na lásku. Byli mladí, ale tahle láska byla až do konce života.
„Ale no tak," mlaskl Janson a podíval se na ní. „Víš přece, Kimiko, že je to pro dobro lidu. Copak nechceš pomoct dalším lidem, jako byla tvoje matka?"
Teď narazil na její citlivé místo. Pevně sevřela oči, ale mlčela - donutil ji.
Z dálky jí pozorovaly další houfy dívek, pevně čekajíc na test. Byli tu už s Newtem dlouho a hodně toho dokázali - společně. A teď je dělí.
Naposledy se vzepřela vůdčí moci a snažila se Newtovi dostat. Jenže silné paže ji sevřely jako kleště..
Byl konec.
Už jen pozorovala, já řvoucího a plačícího kamaráda táhnou dovnitř a ona už ho nikdy neuvidí.
A její pobyt se změnil v peklo...

Teď to bylo stejné. Připadalo jí, jakoby znovu ztrácela maminku. Poslední člověk, co jí na tomto shnilém světě zůstal, právě umírá.
Vzchop se Carol!
Utřela si slzy a znovu Newtovi vrazila. Možná ji to bolelo víc než jeho. „Když jsem se vzchopila já, tak ty taky," zašeptala mu.
Newtovi víčka se pohnula o on otevřel oči. „Au," zamumlal a bolestně se usmál.
„Přeneseme tě. Zvládneš to?"
Newt slabě kývl a přivřel oči, když mu Pánvička spolu s Albym dávali ruce pod záda. Sevřel si břicho a maličko vzdychl. Carol šla celou dobu s ním a po nějaké době zaznamenala, že omdlel. To je dobře, alespoň nebude cítit to, co následuje..
Poslali ji pryč, na tu krev a Newtovu bolest neměla náladu. Samozřejmě také na Newtovo nahé tělo...
Sedla si pod strom daleko od ostatní Placerů, kteří už spali. A pak se dostavil pláč...

Tak nová kapitolka :D jste spokojeni? Je možná zachráněn a všechno OK :)