Světlovlasá dívka, sedící jako obvykle ve velikém křesle a držící šálek horké čokolády, upjatě sledovala zamračenou oblohu snášející průhledné kapičky deště připomínající perly. Tiše si povzdechla a sklopila zrak k pestrobarevnému, však tmavě ušitému koberečku. Zkoumala každou nitku, která se pomalu párala, až po koberčku nezbývalo ani památky. Pamatovala si, když si na onen kobereček sedávala se svojí matkou a společně se objímali a pozorovali plápolající oheň. I nyní ve velikém rodinném krbě plápolal oheň a jeho ostré plamínky rozdávali pokoji teplo. Znova zvedla pohled a podívala se na mokrou silnici, která za slunečných dní bývala obklopená dětmi. Lehce se pousmála. Zavřela oči a ponořila se hluboko do myšlenek. Kapky deště hlasitě bubnovaly do oken. Zhluboka se nadechla. Po tváři jí pomalu sjelo hned několik nepatrných slz, které hřbetem ruky utřela. Potichounku vzlykla a posadila se hlouběji do křesla. Šálek horké čokolády byl stále vařící a jeho vůně sálala do výše. Dívka vyzvedla onen šálek horké čokolády blíže k jejím ústům a usrkla si. Jakmile oddálila prázdý šálek a dál od svých úst, podívala se na něj
I to nejneprůhlednější sklo se jednou stává průhledným.- Tvoje Máma.
Znova se pousmála.
* * *
,, Maminko? Máš mě ráda?" zeptala se maličká dívenka, stojící u nohou své překrásné matky. Dívence se zatřpytily šedivé oči a neposedné pramínky světlounkých vlasů, zapletených do neuspořádaného copánku, jí spadaly do obličeje. Její matka se otočila na svou dceru a pousmála se. Klekla si blíže k ní a zastrčila ony neposedné pramínky dívence za ucho.
,, Já tě nemám ráda," odvětila, načež se dívence na tváři usadil smutný výraz. Chtěla plakat, dokud se její matka nenaklonila blíže k jejímu uchu a nepošeptala: ,, Protože já tě miluju."
Odtáhla se a usmála se. ,, Koukej, Bethany," šeptla a vzala dívenku do rukou a posadila na kuchyňskou linku. Vzala do rukou Bethanin oblíbený hrneček a popadla černou fixu, kterou následně otevřela a víčko uchopila do zubů. Zamyšleně si prohlédla hrneček a poté začala psát, načež po krátké chvíli postavila hrneček na kuchyňskou linku a zavřela fix. Podívala se na svou nechápavou dceru a usmála se. Uchopila hrneček do ruky a ukázala ho Bethany.
,, Ale já ještě neumím číst," posmutněla.
,, Jednou si to přečteš, a až si to přečteš, možná tomu zprvu neporozumíš, ale časem, až budeš větší, to pochopíš a budeš vědět, že jsem pořád s tebou, tady," odvětila s náznakem úsměvu na svých rtech a ukázala na místo, kde se nachází srdce. ,, Miluju tě, Princezno," pošeptala a políbila maličkou Bethany do vlasů.
* * *
Oči se jí začaly plnit slzami. Nikdy nepochopila matčin záměr, napsaný na Bethaninym oblíbeném hrnečku. I když ho tolik chtěla znát, nebo ho aspoň pochopit. Vědět, co tím její matka myslela. Částečně byla smířená i s tím, že i kdyby její matka žila, nikdy by jí to neřekla. Bethany cítila, že jednou příjde čas, kdy to pochopí. Kdy pochopí, že i to nejneprůhlednější sklo se jednou stává průhledným. Ale nebylo to jediné, co cítila. Bála se. Bála se, že nikdy nepříjde čas, kdy to pochopí..
