Vítr se mi zlehka otíral o tváře a já ho konečně zahlédla, když jsem zvedla hlavu. Rty se mi roztáhly do širokého úsměvu a s potlačovanou radostí jsem se vyhoupla na nohy a dala se do kroku.
Čím více jsem jsem tu na něj čekala, tak jsem si uvědomovala, že se tomu nemůžu vyhýbat navždy a na tenhle rozhovor dojde.
Mohla jsem mu to říct už teď, ale vím, co by následovalo - hádka. A já se nerada s ním hádám, cítím se vždy, jako kdyby to byla vždy má chyba.
Až když jsem botami šlápla do lepkavé věci, co byla taky pod mými nohami kluzká, uvědomila jsem si, že jsem nedávala pozor. Rukama jsem máchala ve vzduchu, abych udržela rovnováhu a nešlápla do bláta, ale když jsem viděla už jen nebe, došlo mi, že tenhle boj jsem prohrála.
Prudce jsem dopadla na zem, když mě někdo zachytil za triko.
Cítila jsem na sobě pohledy ostatních, jejich úsměvy zdobily tvář a někteří, co se mnou dobře vycházely, se snažili úsměv potlačit, což jim vytvořilo menší vrásky okolo koutků úst.
Protočila jsem oči a hlavou jsem pootočila do strany, když jsem vedle sebe uslyšela krátký smích.
"Masone, doufám, že ten úškrn zmizí, až se na tebe podívám."
"Na co jsi myslela, když si málem měla místo masky na obličeji bláto?" zasmál se a chytil mě pod pažemi, aby mi pomohl vstát.
"Myslíš, že by mi slušely šedé vlasy? Však víš... "
Podívala jsem se na Masona, v jeho očích se stále zračilo pobavení.
"Šedé vlasy? Nějaký doplněk k tvé umělecké duši?"
Usmála jsem se, "díky".
Mason mě pustil a hlavou ukázal směrem k autu.
"Přece bych tě nepustil do mýho auta s blátem nejen na nohou," zakroutil hlavou a pobaveně se na mě podíval, když si vybavil mojí scénu před celou univerzitou pár vteřin předtím.
"Což mi připomíná, že než nastoupíš do auta, tak si otři to bláto z bot, jinak půjdeš pěšky."
Došli jsme k Masonovu auto a já podrážkami několikrát otřela o trávu.
Sledovala jsem, jak nastoupil na místo řidiče a nahnul se k mé straně, aby mi otevřel.
"Nic tam nemám," řekla jsem dřív, než mi stihl něco říct a konečně jsem s úlevou sedla do měkké sedačky auta.
Univerzita mi už přišla cizí. Místo, kam už nepatřím. Jak to ale mám říct Masonovi?
"Takže šedý vlasy jo?"
Skousla jsem si ret. "Jasně, bylo to pěkný zpestření, na chvíli zase lidem říct, že já tu jsem taky."
Pohledem jsem sklouzla k mému kamarádovi. Soustředěně se díval na cestu před sebou a jednou rukou držel volant. Tou druhou prsty bubnoval o palubní desku.
Nějakou chvilku se autem ozýval jen tento zvuk a ve mně stoupal pocit nevolnosti.
Jak dlouho toto ještě vydržím?
"Zkouším si to na tobě představit," zasmál se, ale stále sledoval cestu před sebou.
Nervózně jsem vydechla.
"A mimochodem vypadáš v tom strašně," dodal.
"Jo, asi jo," vydala jsem ze sebe po chvilce.
Prsty jsem zahákla o sebe a bříšky prstů si jezdila po kloubech. Ale nepomáhalo to, cítila jsem tu napjatou atmosféru, co se mezi nás vkrádala.
Nemohla jsem to už déle odkládat.
"Je to něco malýho nebo mám koupit kýbl čokoládový zmrzliny?" zeptal se, ale i přesto, co řekl, nasadil vážnější tón.
Nevzpomínám si, kdy se z nás stalo tohle - Drželi jsme při sobě, ale ne jako pár. Přesto ten vztah byl pevnější než desítky vztahů, co vidím běžně.
Když jsem nemusela, neříkala jsem mu nic o mých problémech, pokud to nebylo nic velkého. Ale když jsem něco začala, věděl, že se to týká i jeho.
Známe se tak dlouho a já pořád pociťuji tu nevolnost, co mě užírá zevnitř pokaždé, když se něco mezi námi děje.
"Nevím, jak začít," začala jsem a opřela jsem se do sedačky. Chtěla jsem to mít už za sebou, ale zároveň i ne, protože jsem ho nechtěla naštvat.
"Nešetři mě."
"Nevrátím se na univerzitu," vydechla jsem trhaně. S pootevřenými rty jsem se odvážila na něj podívat. Sevřel pevně volant a klouby na prstech mu zbělaly. Přesně kvůli tomuhle jsem to oddalovala. Ale těžký kámen ze mě nespadl. Snad i naopak.
Přivřela jsem oči a s trhaným nádechem jsem pohled stočila na silnici.
Už jsme skoro byli u mého bytu.
"Proč?" odvětil tiše.
Věděla jsem, že se drží, aby na mě nevybalil všechno, co se mu teď honí hlavou.
"Ta práce, kterou jsem si našla je dobrá, mám to tam ráda a nechci tam skončit..."
"Ale vzala jsi ji, protože jsi potřebovala peníze kvůli bytu, přerušila jsi studium jen na rok," zavrčel a naštvaný výraz se mu usadil na obličeji, když se na mě podíval.
"Já vím, já to neplánovala, prostě se to tak stalo! Mám to tam ráda a je zbytečný se pro mě vracet na univerzitu, Masone."
Ale nic neřekl. Prsty stále svíral volant pevně a v tichosti jsme jeli zatáčkou, za níž uvidím svůj byt. Napjatá atmosféra už zmizela, ale místo ní se vzduch naplnil otázkami, hněvem a špatným svědomím.
"Řekni něco, Masone, víš, že nesnáším, když jsi na mě naštvaný a mlčíš," prosebně jsem se na něj otočila, ale on jen přibrzdil u mého bytu a otočil klíčkem.
Otevřela jsem dveře na mé straně a jednou nohou se dotkla země, načež jsem vystoupila úplně a s obavami se podívala na svůj malý byt.
"Kdybych něco řekl, nebylo by to pěkný," zahuhlal.
Neotočila jsem se. "Mrzí mě to, Masone, opravdu."
"Víš co nechápu? Ty jsi tak... myslíš si, že všechno se stane jako lusknutím prstu, že máš všechno vypočítaný, ale nemáš. Tohle není žádný hollowoodský film, takhle to prostě je a čeho tím docílíš? Já ti řeknu čeho! Docílíš akorát toho, že budeš sedět u těch svých básní, pracovat v kavárně, která stejně za chvíli zkrachuje, ale ty si stejně budeš myslet, že budoucnost máš jistou," gestikuloval naštvaně rukama a jeho teplý dech mi narážel do tváře.
"Štve mě, že si myslíš, že je všechno jednoduchý, ale není," semkl rty a položil prsty na spánky.
"Stello, ani nevíš jak moc se teď držím."
"Dělám chyby, Masone, ale to ty taky," opáčila jsem zpět. Říkala jsem mu to pořád, ale teď to vyznělo útočně vzhledem k téhle situaci.
Rozevřel okamžitě oči, ale já se otočila k němu zády a vykročila směrem k mému bytu.
Ahoj! Vím, že jsem dlouho nepřidala, za což se opravdu omlouvám! Budu psát teď častěji :)
Tak první kapitola, co na ní říkáte? Mám strašnou radost, že si ji konečně můžete přečíst i vy! I když je teda krátká, ale jsem už teď unavená. Příště ale bude delší!
Budu ráda, když budete i komentovat :)
Claire.
