Complication ( CZ )

Mám tě rád sestřičko

Stála jsem tam v šoku a nedokázala se hnout.

" Zayne odveď jí odsud"

Ucítila jsem lehký dotek na mé ruce, ale vytrhla jsem se mu.

" Nesahej na mě!"

Zasyčela jsem na něj a rozeběhla se k osobě ležící na zemi. Ještě dýchal, ale jeho dech byl slabý a trhavý. Po tvářích se mi začali spouštět slzy. Vzala jsem jeho hlavu a položila si jí do klína.

" Nesmíš mě opustit i ty. Prosím. Ztratila jsem sestru, nemůžu ztratit i bratra. No tak Li otevři ty zatracený oči."

Po chvilce oči otevřel, ale měl v nich prázdno. Koukal na mě a snažil se mi něco říct.

" Pšt, nemluv, bude to dobrý. Zvládneme to."

" Ness..."

" Liame je to všechno moje vina, prosím odpusť mi to."

" Mám tě rád sestřičko."

To byla jeho poslední věta. Pak s výdechem zavřel oči. Opustil mě. Opustil nás. Jediný člověk, kterému jsem poslední dobou věřila. Mým tělem otřásaly vzlyky. Zvedla jsem hlavu od bezvládného těla a podívala se na ostatní stojící kousek od nás. Všem se buď leskli oči nebo brečeli.

" Sakra tak udělejte něco."

Zakřičela jsem a sesunula se k Liamovi. Ucítila jsem,jak mě někdo zvedá a bere do náručí. Neměla jsem sílu se bránit. Byl to Niall. Poznala jsem ho podle jeho vůně. Hlavu jsem mu zabořila do hrudi a svými slzami jsem mu smáčela tričko. Nesl mě pomalu po schodech až do mého pokoje, kde mě položil na postel. Bylo mi jedno, že na sobě mám krev. Neměla jsem na nic sílu. Niall se otočil a odcházel. Zastavila jsem ho ve chvíli, kdy se dotkl kliky.

" Prosím, zůstaň tu. Nechci být sama."

Otočil se na mě a bylo vidět, že přemýšlí. Ale nakonec přišel až k posteli a posadil se na ní. Jeho oči byli plné bolesti, stejně tak jako moje. 

" Je to všechno moje vina. Kvůli mě umřel další člověk. Už tohle nezvládnu. Nic ho nezastaví."

" Tohle neříkej. Není to tvoje vina. Zaplatí za to."

Chtěla jsem tomu věřit, ale už jsem si nebyla jistá ničím. Jak to zvládneme bez Liama? Nemáme šanci. Nemůžu riskovat životy ostatních. Niall mě chytil za ruku a něžně po ní přejížděl. Uklidňovalo mě  to, tak moc, že jsem za chvilku o sobě nevěděla.

Vzbudila jsem se, když už venku bylo světlo. Nevím kolik bylo hodin, nezajímalo mě to. Hlavní pro mě bylo, jak jsem se probudila. Neprobudila jsem se sesypaná, tak jak jsem včera usínala. Po slzách nebylo ani stopy. Bolelo to, to přiznám, ale musela jsem to odsunout v mysli úplně dozadu. Vstala jsem z postele a rovnou šla do koupelny. Musela jsem si dát sprchu, stále jsem na sobě měla krev.  Po velmi příjemné sprše, jsem si osušila tělo a vlasy. Přešla jsem nahá ke skříni, vybrala si spodní prádlo, černé skiny džíny a černé tílko. Po schodech jsem šla sebejistě. V tuhle chvíli nebylo po staré Vannese ani památky. Dole bylo už uklizeno. Přešla jsem do kuchyně, kde všichni seděli u stolu. Když zaregistrovali, že jsem vešla, zděšeně na mě koukali.