"Hey, wer bist du?" = "Ahoj, kdo jsi?"
Konečně zase doma. U krbu, se sklenkou tý lahodný červený tekutiny. Když se mnou ještě bydlel můj kamarád, myslel si že to je víno. Hah, jak pošetilý kluk. Ta lahodná, sladká, červená tekutina je něco úplně jinýho. Každý by mi řekl že jsem nechutný. Ale mě tohle chutná. A víte co je nejlepší? Ženská krev chutná nejlíp. Tak aby ne když se pořád cpou sladký.
Teď mi došlo že jsem se vám nepředstavil. Jmenuje se Jeff. Jeff Friedfertig. Je mi 17 let. Mladý na to co dělám. Bydlím v Londýně. Nestuduji, ale do školy chodím. Samozřejmě že normální lidé mě nevidí. A ptáte se co dělám? Vraždím lidi.
Každopádně, pokud tohle čteš, buď to ses mi vloupal do domu a našel jsi můj deník, a nebo jsem mrtvý. Ať je to jakákoliv varianta, ohlídni se okolo sebe. Můžu být kdekoliv.
Ale proč tenhle deník píšu... Píšu ho o jedný holce. O tý co mě viděla. Stalo se to před rokem...
-1.9.1989.-
Rozhlédl jsem se po davu lidí stojící před školou. Všiml jsem si jedný holky. Koukala do země. Typická holka s depresemi. Černý oblečení, sluchátka v uších, sklopená hlava k zemi a navíc stojí v dešti daleko od ostatních. Mam výhodu že necítí můj pohled. Obvykle to lidi umí, ale jen když na ně kouká jiný člověk. Ne já.
Najednou zvedla hlavu. Koukala zmateně okolo a potom přímo na mě. Asi tři minuty na mě koukala a pak se drobně usmála. Rychle jsem se otočil za sebe. Nikdo tam nebyl. Nechápavě jsem se kouknul zpátky na mě. Ona už tam nestala. Rozhlídl jsem se okolo. "Musím o ní vědět víc." špitnu jsem a dál jí hledal v davu. Pak jsem jí zahlédl. Stála skrčená a nad ní dva kluci. Smáli se jí a ona brečela.
Šel jsem blíž k nim. Uslyšel jsem jak jí nadávají do psychopatky a blbky co se šťourá v cizí minulosti. Pokroutil jsem nad tím hlavou a oba kluky od ní odstrčil pryč. Jen jsem trochu neuhlídal sílu, tak kluci odletěli pár metrů dál než jsem počítal. Až pak jsem si něco uvědomil. Ta holka mě zřejmě vidí. No hups..
Otočil jsem se na ní. Měla sundanou kapuci tak jsem si jí konečně mohl prohlédnout. Měla dlouhý černý vlasy. A asi i černý oči. Bylo roztomilý jak je na mě vyděšeně kulila. Usmál jsem se a klekl si k ní na zem.
"Ahoj, kdo jsi?" špitla. Měla krásný sametový hlásek.
"To teď neřešme. Kdo jsi ty?" promluvil jsem svým dost tvrdým a chraplavým hlasem. Asi se toho hlasu lekla protože se odsunula dál ode mě.
"J-já jsem Valeria Smith." zašeptala. "Ale ty mi říkej Vali."
"Ne, budu ti říkat ticháček. Jsi až moc tichá." usmál jsem se svým typickým úsměvem (hodně široký úsměv až jsou vidět jeho nepřirozeně špičatý zuby). Val to vyděsilo natolik, že si stoupla.
"Někoho mi připomínáš. Nejmenuješ se Jeff?"
ČTEŠ
Tot, aber in der Lage, Gefühl
Paranormal-Příběh pro lidi s tuhým kořínkem. Můj příběh je pro otrlý. Nebude se objevovat sex, ale dost černýho humoru a místy (hodně často) i popisování smrti.- "Jsem to já, ten kdo tě tak přitahuje." špitně neslišně Jeff, v naději že to neslyšela.
