Ráno, když se Rose probudila všechny její kamarádky ještě spaly. Nepřišlo jí to zvláštní, nikdy nevstávaly brzy. Rozhodla se, že je vzbudí aby nepřišly pozdě, ale když se podívala na hodiny, rozmyslela si to. Bylo půl šesté ráno! Řekla si, že už asi neusne, tak si vzala knížku, svetr a sešla do společenské místnosti. Tam si sedla do křesla co nejblíž krbu, zachumlala se do svetru a začetla se do knihy. Po pár stránkách ji vyrušilo tiché zakašlání. Vzhlédla přes okraj knihy a uviděla...nic. Osoba stálá ve stínu. "Kdo je tam?" Zeptala se potichu. "To jsem já" zněla tichá odpověď. "Kdo já? Je tma, nevidím tě." Řekla pobaveně a odložila knížku. "No já. To mě podle hlasu nepoznáš?" Zasmál se a vyšel ze tmavého schodiště vedoucího do klučičího pokoje. Byl to Luke Evans. Kamarádili se spolu už od prvního ročníku. "Co tady děláš takhle brzo?" Zeptal se a sedl si na zem naproti ní. "Můžu se zeptat stejně." Usmála se a opřela se lokty o kolena a dala hlavu do dlaní. "Ale já se ptal první" zasmál se a napodobil ji. "Ále, nemůžu spát." Protočila očima a sedla si k němu na zem. Usmál se na ni. "Taky nemůžu spát a chtěl jsem si s tebou popovídat." "A jak si věděl, že tady budu?" Zasmála se Rose. "Nevím, nějak jsem to vycítil." Oba se rozesmáli. Jak se tak smáli, nemohli slyšet kroky bosích nohou na schodech vedoucích do dívčích ložnic. To se černovlasá, věčně rozcuchaná dívka probudila dříve než normálně a všimla si, že Rose není ve své posteli, tak se ji vydala hledat. Ze společenské místnosti vycházeli hlasy. Sešla po schodech, nakoukla přes roh a nevěřila vlastním očím. Rose tam seděla s Lukem na zemi, koleny u sebe a smáli se jak blázni. Jak jí to mohla udělat? Vždyť věděla že se jí Luke líbí a stejně se s ním baví. To ji ani tak nevadilo, spíš že se nikdy nepokusila je seznámit. Běžela zpátky do ložnice, kde sebou praštila do postele. Mezitím u Rose a Luka. Po pár prosmátých a propovídaných minutách... "Už bychom se asi měli jít převléct, abychom stihli snídani. Je už třičtvrtě na sedm." Usmála se Rose a pomalu vstala. "Jo, asi máš pravdu." Zvedl se i Luke. "Tak ahoj na snídani. " usmála se ješte a vyběhla schody. Když přišla do svého pokoje, uviděla Jane jak jen tak sedí na posteli, převlečená, umytá, ale ne učesaná. Jakmile si všimla, že přišla Rose, zvedla se a bez jediného slova odešla. "Co to mělo znamenat?" Pomyslela si a šla vzbudit Sáru a Petru. Po čtvrt hodině, kdy se jí konečně podařilo ty dvě vzbudit a donutit je aby se trochu zkulturnily, se konečně vydaly na snídani. Sedly si naproti Jane, která pomalu ukusovala croissant a zírala někam za Rose. "Hej, Jane!" Dloubla jí Sára do žeber. Nic. "Heej, co ti je?!" Zkusila to znovu a zamávala jí před nosem. "Co-co-cože? Říkala si něco Sáro?" "Ne, vůbec nic." Ušklíbla se Sára a podala jí rozvrh, který profesorka McGonnagalová mezitím rozdala. "COŽE!?!?!? To si ze mě někdo dělá pr-" "Sáro!" Okřikla ji Rose, ale Sára to nevnímala a pokračovala. "Dvouhodinovka lektvarů se Zmijozelem a hned jako první hodina školního roku!?!" Vykřikovala Sára přes celou Velkou síň. "Hele, co kdyby si místo toho jedla? Stěžováním si stejně nic nezměníš." Řekla klidně Rose a nabrala si míchaná vajíčka. "Vsadíš se?" Řekla Sára, vstala a hnala se k učitelskému stolu. Rose nad tím jen zakroutila hlavou a dál se věnovala své snídani. Když si profesorka McGonnagalová všimla, kdo jde k jejich stolu, zvedla se a s tichým "vyřídím to" došla ke své studentce. "Potřebujete něco, slečno Blacková?" Udiveně zvedla obočí a rty spojila do tenké čáry. "Vlastně ano, paní profesorko. To že máme hned první hodinu v novém školním roce dvojhodinovku lektvarů se Zmijozelem se mi vůbec nelíbí a protestuju proti tomu." Spustila na ní hned Sára. "To je mi moc líto, slečno Blacková, ale nemůžeme měnit celý rozvrh jen proto, že se vám něco nelíbí, mě se také spousta věcí nelíbí, ale nemohu s tím nic dělat. Tak se s tím smiřte a varuji vás, jestli se pokusíte nepřijít, školní trest vás nemine." Dokončila svůj proslov a s malým vítězným úsměvem odkráčela zpět ke své snídani. Sára ještě pár vteřin zírala na místo kde ještě před chvílí stála ředitelka jejich koleje a nemohla uvěřit tomu, co slyšela. Rychle se vzpamatovala a nasupeně odkráčela zpět ke svým kamarádkám. "Jak to šlo? " zeptala se Rose, věděla, že s tím nic neudělá. "Pitomý lektvary a pitomý Zmijozel!" Mrmlala si Sára a Roseinu otázku ignorovala. "Říkala jsem ti to." Usmála se vítězně a vstala, byl čas si jít pro věci na lektvary. "Pojď Sáro jdem si pro věci." Zasmála se a táhla ji za rukáv. Sára se snažila vyprostit ruku s Roseina sevření přičemž v druhé držela toast s marmeládou a házela prosebné pohledy na Jane a Petru. Ty se ji, ale jen smáli. Na hodinu přišli, i přesto jak brzy vyrazily, pozdě, Petra totiž nemohla najít učebnici lektvarů. Profesora to samozřejmě podráždilo a ještě víc, když potom Jane a Sára nadávali pozor. "Slečno Potterová, Blacková, nerušíme vás?" Zeptal se když se Jane hlasitě zasmála při opakování učiva o bezoárech. "Ne, vůbec, klidně pokračujte." Mávla nad tím Jane rukou což profesora Křiklana dopálilo ještě víc. Vrchol byl, když si začali povídat i Lucie Malfoyová a Bill Black. "BLACK, BLACKOVÁ, POTTEROVÁ A MALFOYOVÁ!" Zařval nečekaně, až se všichni lekli, včetně čtyř jmenovaných, ti okamžitě zmlkli. "Ode dneška na každé hodině bude slečna Potterová sedět se slečnou Malfoyovou a slečna Blacková s panem Blackem." COŽE!?!? S NÍ SEDĚT NEBUDU!" ozvali se všichni čtyři sborově. "Radši by jste školní trest na měsíc?" Usmál se profesor. "ANO!!" Ozvali se znovu sborově. "No, ale tohle řešení se mi líbí víc, a to je mé poslední slovo! Okamžitě se přesaďte!" Udělali tedy co profesor přikázal, sice s mumlanim nadávek na jeho osobu a nespokojenými výrazy, ale udělali. Po této hodině následovala hodina přeměňování, při které si Jane a Sára vysloužilý školní trest za vyrušování, následujícím strhnutí 10 bodů za totéž při bylinkářství, pokousání od kůrovce při péči o kouzelné tvory a to všechno bylo zakončeno tím, že při večeři Lucie Malfoyová podkopla Jane nohy a ona spadla obličejem přímo do bramborové kaše, následoval obrovský výbuch smíchu zmijozelských studentů. To už Jane nevydržela, prolítla Velkou síni a běžela nahoru do Nebelvírské věže kde sebou placla na postel a rozvzlykala se do polštáře. Tak mizerný začátek školního roku ještě nezažila.
