Vzpomínky (TMR)

Část 13

„Newte?" zeptala se smutně a posadila se k němu na postel.
„Ano, beruško?" zeptal se jemně a hluboce se jí zadíval do očí. Zrovna mu dočistila ránu a hodlali vyrazit ven. Večerní procházka Placem na večeři bude jistě velmi uklidňující, ale to, co mu hodlala právě říct až tak ne.
Něco v její mysli říkalo ať to udělá, ale něco zase ne.
Celou noc se hádali, ale Carol doufala, že se rozhodla správně.
„Jsme teď partneři, viď?" zeptala se mírně a Newt přikývl netušíc, kam směřuje.
„A partneři by si měli říct všechno..." Zase kývnutí, ale se špetkou zahanbení.
Carol věděla na co myslí: naivní kluk v Labyrintu.
„Asi ano," zašeptal a už se nadechoval k další větě. Carol mu však překazila plány a naprosto mu vyrazila dech.
„Vzpomínám si," vyhrkla a Newt nevěřícně vykulil oči.
Chvíli čekala, ale zřejmě se ke slovu neměl.
„Vzpomínám si na všechno Newte, na ZLOSIN, na erupci, na život - na NÁŠ život."
Newt vykulil oči ještě více.
„N-ne, to nejde Carol. To nemůže být pravda." V očích se mu leskly slzy. Carol byla o krok napřed, její slzy už padaly do jejího klína.
„A jak jinak bys sis jinak to vysvětlil Newte?"

„Jak bych vysvětlil co?" Carol se opřela zády a zeď a Newt jí podal polštář, tohle bude nadlouho.
„Nevzpomínáš si? Věděla jsem o Labyrintu...Vím všechno Newte; proč jsme tu, jak se odsud dostat, vím i proč kulháš, ale nemůžu to říct," vzlykla a Newt ji pohladil po tváři.
„Proč Carol? Řekni mi..."
„ZLOSIN," zašeptala a ruce se jí hrůzou roztřásly.

„ZLOSIN?" podivil se Newt.
„Ano, to on za všechno může," šeptala Carol a svírala Newtovi ruce.
„Řekni mi to, řekni mi všechno," pobídl ji Newt a dívka zavrtěla hlavou.
„Nemůžu, budeš mě nenávidět."
Newt ji vzal lehce za bradu a donutil jí se mu podívat do očí. Byla tak plné lásky, ne, tyhle jí nemohly nenávidět.
„Tebe nikdy," zašeptal a políbil ji.
Carol lehce přikývla.
„Je to už dlouho, nevzpomínáš si. Ale naši Zemi spálilo Slunce, bylo to hrozné. V té době jsme byli ještě děti. Má matka se nás snažila chránit, ale i-"
„Počkej," zabrzdil ji. „Tvá matka?! Chceš říct, že jsme sourozenci?! Není to pak divné, že my..."

Došla mu slova.
Carol nasucho polkla, teď nebo nikdy. „Jsi sirotek, Newte."
Newt zavřel oči a pomalu přikývl.
„Snažila se nás chránit, schovávali jsme se. Ty doby byly strašné, Newte. Lidé jakoby se zbláznili, bojovalo se o všechno. Byl to krutý svět a když už se zdálo, že bude všechno dobré, přišla erupce. Smrtelný virus, který napadá mozek. Je nepředvídatelný a hlavně neléčitelný.
Umíralo spoustu lidí, ale státy se spojily a vytvořily organizaci, která by měla nalézt lék - ZLOSIN.
ZLOSIN je dobrý, Newte. Ale když chceš konat dobro, musíš ho konat i správně. To nedělali...
Když erupce dostala i matku, vzali si nás pod svá křídla. Oba jsme si mysleli, že všechno bude v pořádku, ale bylo to naopak.
Naděje na lepší život vyprchala s jedním okamžikem.
Spousta dětí, děvčat i chlapců na jednom místě. Všichni podrobován i testům, i když ten největší měl začít. Dostal název Labyrint a my jsme byli jeho součástí. Testované subjekty ve dvou Labyrintech. V jednom dívky a v jednom chlapci. U dívek jeden kluk a u nás jedna holka."
„Ty?" zeptal se Newt a Col zavrtěla hlavou.
„Ne, Teresa Agnes," řekla a Newt se zamračil.
„Co jsi ty Carol?"
„Řekněme třeba zrádkyně. Mám úkol...mám vás zničit."
„Ne!"
„Ano Newte. ZLOSIN podle některých lidé není dobrý. A já nevím, jsem zmatená. Nevím, co dělat. Od té doby, co mi tě vzali jsem -  jsem žila jako tělo bez duše, teprve s tebou jsem byla kompletní. Jenže teď, i když si u mě, je to jiné. Není to jako dřív. Mám tě zabít, ale nedokážu to, jsem slaboch," šeptala a slzy jí tekly po tvářích. A to nemluvila o tom nejhorším - o imunních.
Newt je utřel a usmál se na ni.
„Já ti věřím Carol. Kéž bych měl vzpomínky."
„Ne Newte. Ty vzpomínky nejsou dar, je to utrpení. Nepřej si je, přivedou tě na pokraj zhroucení."
Brečela spolu s ním a ani jeden se zato nestyděl. Oba přešla chuť k jídlu a touha po společnosti.
Pomalu ji políbil.
„Miluju tě, ať se stane cokoliv, Carol. A ani ZLOSIN nás už nerozdělí," usmál se chlapec.
„Už to jednou udělal," namítla, ale Newt nad tím jen zakroutil hlavou.
„Protože jsme mu to dovolili, probuď ve mě ty staré city Carol, probuď ve mě vzpomínky alespoň na tebe!"

Byla to noc plná zážitků. Byly vatra, ale ani jeden z nich na ně nechtěl. Tahle noc byla jen jejich a nechtěli se nechat rušit.


Newt..
„Já už nemohu, Carol," šeptal vyděšeně a objímal ji kolem ramen.
Byla tak křehká, že nabýval dojmu, že by se při každém doteku mohla rozpadnout. Lidé z organizace je moc nekrmili, přesně jak laboratorní krysy.
Jenže co jim zbývalo? Tady alespoň žili - přežívali - ale tam veku, by bylo po nich.
Každou noc, kdy Newt toužil po jejím objetí, slyšel skřeky raplů a nemohl usnout.

Proč? Myslel na ni...Na její jasně modré oči a dlouhé zrzavé lokny. Na její úsměv, který ho donutil se smát i v těch nejkrušnějších chvílích. Na její hlas, jemný a melodický, který mu vždy promlouval do duše.
„Já vím," přitakala a pak vyvolali jeho jméno. Dopadlo to na něj jako bič.; ledově a nevyhnutelně.
Bránit se nemělo smysl, ale naděje umírala poslední.
A pak, byla pryč.

Pak se sen změnil...

Pomalu se posouval výš a výš a jeho ruce křečovitě svíraly břečťan. Tahle kytka byla teď to jediné, co ho drželo při životě. Malé zaváhání, uklouznutí a je po něm.
To byl ale cíl, ne? Umřít...
Pustit se a už nic necítit. Necítit to břemeno nevědomosti. Být jako krysa na malém place a bát se o přežití.
Každý den běhat v Labyrintu jak křeček v kouli a přitom vědět, že není cesty ven. Tvůrci by si to museli usmyslet.
Jeho myšlenky mu vířili hlavou až je náhle zastavil. 
Podíval se na velké žhnoucí Slunce a vybavila se mu něčí tvář. Dívčina. Oči modré jak křišťálové studánky a úsměv upřímný a zároveň smutný.
Někoho mu připomněla, ale bylo pozdě - pustil se...

Newt se probudil a vydýchával svůj sen.
Pak se uklidnil a rukama objal Carolino tělo.
„Už vím, kdo jsi, Sluníčko..." zašeptal a usnul.
Z pokoje se mezitím vytratil Gally.

Tak dnešní díl je tu :D musím přiznat, že jsem se překonala...
Tolik slov a zdaleka jsem nevyjádřila vše co jsem chtěla...
Líbí se vám Newtovy vzpomínky?
Mně osobně ano a určitě se ještě budou objevovat a zrovna hezké teda nebudou...