Friday 13th

1.kapitola- ,,Jaký je datum ?"

,,Už pojedeme" řekl mi taťka, který právě vstoupil ke mě do pokoje. ,,Dobře" odpověděla jsem a popadla krabici s muffinama, co jsem upekla. Bylo 13.11 což znamenalo, že konečně spíme ve škole! Plná nadšení jsem vyběhla z domu směrem k autu, nastoupila jsem, připoutala se a nemohla se dočkat až budeme na náměstí , což bylo místo srazu s mojí třídou.

  Bylo něco málo před šestou hodinou a my dorazili na náměstí. Už tam bylo pár kluků ze třídy, rozloučila jsem se s rodiči a utíkala s úsměvem od ucha k uchu přímo k spolužákům. Chvíli jsme kecali a pomalu se začali scházet i ostatní, také přišla má kamarádka Vanda, která byla celá ověšená taškami, že skoro nebyla vidět.. No museli jsme se začít smát. Rozsvítila jsem mobil a koukla se na hodiny ,,18:00, tak nepůjdeme už?" ostatní kývli a tak jsme se vydali směr škola, která byla jen pár kroků od náměstí. Školník už tu nebyl, proto jsme museli čekat, než přijde paní učitelka, která vlastnila klíče od školy. Zakempili jsme to na schodech před sekretariátem a povídali si. ,,No konečně" zvolal někdo z kluků, když viděl kráčející paní učitelku s klíči v ruce.

Ve třídě jsme si vybalili všechny potřebné věci a snažili se přichystat všechny věci, především jídlo. Každý přinesl něco, takže jídla jsme měli opravdu hromadu. S kamarádkou Adélkou jsme se to snažily aranžovat na dvě spojené lavice, které nám tam kluci přinesli z vedlejší třídy. V tu chvíli nás ale přerušila vůně teplé pizzy. Ve dveřích se objevily naše dvě spolužačky s několika pizzy v ruce. Všichni jsme si posedali na zem a ihned jsme se do nich pustili. U ládovaní pizzou jsme koukali na horory, konkrétněji na Metro a Hory mají oči. No nebudu říkat, že jsem se nebála..Po cca dvou hodinách jsme se domluvili, že si uděláme menší bojovku. Všichni to šli připravovat a já zůstala ve třídě jen s mojí nejlepší kamarádkou Anet. Nějak jsem nahodila téma duchové... vlastně ani nevím proč. Anetka se  se mnou začala okamžitě zapáleně bavit, sice jsme se hrozně bály, ale tohle téma nás prostě bavilo. V tu ránu se sám pustil kohoutek a začala se z něj valit voda, nepřišlo nám to nijak zvláštní, protože tohle nám dělá každý den okolo druhé hodiny odpoledne. Zvedla jsem se a šla kohoutek  vypnout. "BUUM!" ,,Bouřka!" Zakřičely jsme a rázem se začaly smát, protože jsme to řekly nastejno. Po dalších 5 minutách, jsme usoudily, že by nebylo špatné najít zbytek třídy. Byli totiž už docela dlouho pryč. Vylezly jsme na dlouhou temnou chodbu, kterou pokrývala obrovská tma. Chtěly jsme rozsvítit, ale nešlo to, světla se asi rozbily. ,,Haloo!" Zvolaly jsme na celou školu. Žádná odezva. Vystrašeně jsem se Anet optala na datum dnešního dne. Anet odemkla mobil a hrozivě vykřikla ,,No do háje, vždyť je PÁTEK 13!"

"AAAAAA!" Křik zazněl celou chodbou, ale nebyl náš. Podívaly jsme se na sebe a bez rozmyšlení se rozběhly. Křik sílil víc a víc. Doběhly jsme do skříněk, ale třída nikde, v celé škole jsme byly úplně sami. ,,Kam se sakra všichni poděli ?!" Vykřikla jsem. ,,Slyšíš to?" prohodila Anet. Byly to kroky, něčí kroky běžící po schodech. Ustrašeně jsme se chytly a já myslela, že mě Anet asi rozmačká, ale já na tom nebyla o moc lépe. Přiřítila se k nám s křikem spolužačka, říkáme Deila. Ulevilo se nám, protože ten křik a kroky co jsme slyšely patřily ji. Naděje, že tu nejsme úplně sami sílila a my se začaly uklidňovat, jsme tu tři. ,,Tady něco nehraje ! Kde všichni jsou ?!" hystericky zakřičela, ale já její reakci naprosto chápala. Povídaly jsme si a řešily co bude dál, ale v tu chvíli ze skříňky vylezl spolužák Honza s pizzou v ruce. ,,Co sakra děláš ve skříňce?" Nechápavě jsem se zeptala a zadržovala smích. ,,Nějaká postava za mnou běžela a já nevěděl kam mám jít, cestou jsem viděl pizzu, na kterou jsem dostal hroznou chuť, tak jsem se schoval do skříňky i s tou pizzou" pohodově odpověděl., byl to prostě flegmatik. Deila se začala okamžitě smát, ale její smích nebyl jediný, který se šířil chodbou. ,,Počkej Deilo, buď chvíli zticha" křikla Anet. Ze schodů seběhla vysmátá Gabča s Jirkou ,,Kde jste, všude vás hledáme" doplňovali se ve větách. Ulevilo se nám, že už nás je více, ale v tu chvíli se zhaslo. Všude byla tma a před námi se objevila silueta postavy. Všichni jsme začali křičet a okamžitě utíkat. Doběhli jsme až do výtvarný, kterou máme v druhém patře, bez rozmyšlení jsme vletěli dovnitř a zamkli se. ,,Vrrr" někomu zavibroval mobil, byl Gabči. Doufali jsme, že je to od zbytku třídy, ale na displeji se ukázalo neznámé číslo. Gabča začala číst sms nahlas: ,,Nejste tu sami a pište si, že já si vás najdu"