Sirius se na mě popuzeně podíval.
„No, co je?" zeptám se.
„Slečno Reigerová, doporučoval bych vám být slušná." řekl Sirius agresivně tichým hlasem.
Tady je to nepříjemně divné. Učitelé jsou tady chladní a žáci duševně nepřítomní. Za tohle všechno mohou rodiče. Kdybychom jsme se nepřestěhovali, nikdy bych nemusela chodit na Norissaven. Je to ta nejhorší škola pod sluncem.
„Naser si," pomyslím si v duchu a podívám se na Siriuse.
Najednou mě zabolí ve stehně. Čím víc zvedá Sirius ruku tím víc to bolí. Pak ruku stočí dolů a bolest přestane. S chladným pohledem to zopakuje.
Když nám skončí poslední hodina, není to jako na bývalé škole v San Francisku. Tam se děti ze třídy doslova vychrlily. Tady jdou pomalu. Smrdí to tu zatuchlinou a každým krokem podlaha zavrže, jako by truchlila. Když konečně vyjdu ze třídy, pohlédnu na cedulku na dveřích: „9. C". Na okamžik se nápisu dotknu, on okamžitě spadne. Vystrašeně odskočím a zeptám se z legrace jednoho ze svých spolužáků: „Jak dlouho tahle škola tady ještě bude stát?"
„Sama poznáš." Odpoví tajemně, a přece chladně.
Nechci to poznat. Nic tady už nechci poznat. Chci domů. Hned. To ale nejde.
Domů jdu přes les. Začíná se smrákávat a mě začíná být zima, tak se ještě víc zachumlám do svetru. Sem tam zavane vítr nebo praskne větvička, pod mou podrážkou.
Náhle ale uslyším prasknutí větvičky pod nohou někoho jiného. Zastavím se. Naslouchám, jestli se dotyčný neprozradí sám. Neslyším nic. Tak udělám krok, pak druhý, třetí a už jdu zase normálně. Cítím, že za mnou někdo stojí. Nemám tu odvahu se otočit, a tak jenom stojím a čekám. Třeba to nepřežiju... rozeběhnu se, ale není mi to nic platné. Slyším, jak dotyčný bez problému běží za mnou.
"Prosím, nech mě! Prosím! Naposledy..." zakřičím v breku.
Dotyčný odešel. Nemůžu tomu uvěřit. Nezemřu. Možná...
Když dorazím domů, je už skoro tma.
"Kde jsi byla tak dlouho?" zeptá se děda.
"Nechtěj vědět." odbyju ho.
Děda se podezřele podívá z okna na les. Tady něco nehraje.
"Nepotkala jsi někoho?" zeptá se nedůvěřivě. Pak vytáhne lžíci a přiloží mi ji na krk.
"Co je?" zeptám se nechápavě.
"Ale.. ale nic." oddychne si děda.
Já jsem vegetariánka, tak se z dědy necítím moc dobře, celý obývák je totiž posazený zvířecími hlavami.
Proto si jdu už lehnout.
Děda brečí. To mě vzbudí. "2:35" ukazují hodiny.
Sejdu dolů do obýváku. "Dědo, copak je?" zeptám se soucitně.
"Tvý.. tvý.. tvý rodiče... jsou mrtvý..." zakoktá a pak chytne další záchvat breku.
"Cože?! To nemůže být pravda!" zakřičím hystericky.
Děda smutně přikývne.
Nemám pro co žít. Utíkám do koupelny a hledám savo.
"Savo došlo," zavolá děda zezdola.
Tak utíkám do postele a přemýšlím. O tom, co budu dělat. A jakto, že se děda rozbrečel? On nikdy nebrečí. NIKDY. Vždy se chová, jako by neměl city. Ale teď... A proč mi tam přiložil tu lžíci? Proč? Tohle není normální.
Když ráno vstanu, dole jsou policajti.
"Co je?" podívám se na ně.
"Řešíme, jak zahynuli tvoji rodiče." odpoví policajt.
Brrr. To mi musí připomínat?
"A jak víte, že jsou mrtvý?" zeptám se.
Policajt mi neodpoví a pustí televizi.
"Včera se našli dvě zohavené osoby, žena a muž, věku asi třiceti pěti let, na kraji lesa.
"Aha." klesnu.
Po nepovedené včerejší sebevraždě mi není zrovna hej, tak celý den trávím na gauči.
Najednou zazvoní zvonek. Utíkám nahoru se převléct a nalíčit, jelikož takhle mě nesmí vidět ani policajt.
Asi po deseti minutách přijdu. Dole stojí asi dvacetiletý kluk.
"Jsem Justin," představí se.
"Gara." řeknu.
"Těší mě!" usměje se. Je dokonalý, úžasně bílé zuby, rýsující se svaly a úúúžasné vlasy. Vrr.
"Přijdu tady v pondělí," usměje se na dědu, "a vyzvednu tuhle kočku." ukáže na mě.
V duchu skáču dva metry vysoko. Řekl mi kočko.
V pondělí vstávám už v šest. Dělám si speciální make-up, beru si tílko nad pupík, se sexy výstřihem. Svým vlasům věnuji hodinu času.
V půl deváté zadrnčí zvonek. Justin.
Hhh:D To zní jak přiblblá love story:D Můžu vás ale ujistit, že to pak chytne něco do sebe! Btw. můj první příběh:) Za nějakého toho čtenáře budu nesmííírně ráda<3
ČTEŠ
Dark Moon
Werewolf"Vše do sebe zapadá jako skládanka." "Těší tě to?" "Mám strach." "Nedivím se ti, tak dlouho tě pronásleduji, jsem tvou noční můrou." "Proč? Proč toužíš po mé smrti?" "To je moc složité." "Ne, to není pravda. Znám tě tak dlouho, důvěřovala jsem ti. N...
