Rukopisy pastora

Kapitola 1. Den jako každý jiný

      Stál jsem před školou a bedlivě pozoroval, jak si mí spolužáci dobírají osamocené děvče. Chvíli jsem váhal, jestli se k nim nemám přidat, pak jsem usoudil, že by to bylo zbytečné. Na ni nepotřebovali mou pomoc. Byla ošklivá šprtka. Takové by měli rovnou povraždit. Jeden dlouhý zátah mečem a na světě by bylo lépe.
Ale ne, všichni mají stejnou cenu... Tak to učili ve školách. Byla to hloupost. Jestli nás takhle chtějí nutit do víry, tak ať nám to prostě nakážou no ne? Mimo to to byla blbost. Já s žádným Pánem nikdy nemluvil. Nikdy mi nezachránil život, nikdy nic.
„Alkarno, jdeš?" Zavolal na mě Dajkal.
S mírnou nechutí k doutníku, který přežvykoval v ústech, jsem se vydal za školu. Další hloupost, chodit do školy těsně před prázdninami. Ne, že by to jinak bylo nějak moc chytré...
„Fakt nechceš?" Zeptal se mě jako už tolikrát.
Naštvaně jsem ho od sebe odstrčil. Jestli si on chtěl ničit plíce, klidně, koho to zajímá, ale já se chtěl dožít alespoň dvaceti.
„Fajn, fajn." Vztáhl ruce k obloze.
Pohodil jsem hlavou. „Přijde dneska Carlos?"
„Proč by měl?" Dostala se mi očekávaná odpověď.
„Protože mi slíbil úkol do geografie." Odsekl jsem. „A já ho potřebuju, jinak mi ta blbka vyhrožuje, že mě nechá propadnout."
„Nekecej." Mávnul rukou a přežvýknul tu odporně páchnoucí tyčinku. „Vždyť tam skoro furt jsi."
Musel jsem se zasmát. Jo, jsem tam skoro furt. Jednou do měsíce, když se mi moc chce. Na druhou stranu oprosti některým, to vážně bylo furt. „No právě. Ale ona si prostě usmyslela, že jsem chytrej a musím se učit."
Teď se zasmál Dajkal. „Ty a chytrej, jo? Kdo nevěděl, kdo je Euthöpie?"
„Ty. A pořád to nevíš, protože je to hlavní město." Prskl jsem naštvaně.
Otočil se ke mně čelem. „Chceš se prát?"
Protáhl jsem si prsty. Ne, že bych mu chtěl opravdu ublížit, ale začínala být nuda. V dohledu nebyl ani jeden dozorce, takže úplně v klidu.
Ustoupil o několik kroků dozadu. Nejspíše mu došlo, že jsem o dost silnější, než on. Ale já už měl v ruce setrvačnost a rozmázl jsem mu obličej o zem.
„Stačí, nebo chceš ještě?" Ptal jsem se co nejsladším hlasem.
Věnoval mi naštvaný pohled a už se sbíral ze země. „Hele, vybíjej si zlost na někom jinym, jo? Tohle mě fakt nebaví."
Protočil jsem oči. „Co budem dneska dělat?"
Pokrčil rameny jako už tolikrát. Nebylo toho moc, co by se dalo. Buď jen tak stát a hledět do dáli, nebo někoho zmlátit, nebo něco ukrást... prostě nuda, strašná nuda...
„Čau!" Ozvalo se od zdi.
Poslušně jsme se dostavili k několika záškolákům. Všichni starší, než my. Docela by mě zajímalo, jak to, že nižší ročníky mají z učitelů takový průvan. Vždyť jim nemohli nic udělat. Byli jsme z města. Naše rodiny měli peníze, tak na co se učit? A věřit v Pána? Co by nám tak ještě mohl dát?
„Mám pro nás překvapení." Zašeptal Zabiják tajemně. Říkali jsme mu tak, protože prý zabil svou mladší sestru. Osobně jsem pochyboval, že by to byla pravda. Už jenom proto, že jsem ji viděl před týdnem...
„Jaký?" Zeptal jsem se skoro nezúčastněně.
„Uvidíte." Odvětil a zapálil si.
Jak to můžou dělat? Jelo mi v hlavě. Bylo mi to odporné... Nevadilo mi někoho zmlátit, nevadilo mi někomu se posmívat, ale proč do háje chtějí zabít sami sebe?
„Dem." Poručil Zabiják a vydal se k Namibijskému vězení.
Začínalo mi docházet, že dnešek nebude zas tak nudný. Přijel nový vězeň a očividně s ním bude zábava...
Zastavili jsme se před zamřížovaným oknem uprostřed ulice.
„Tak co? Jak se vede?" Začal Zabiják až moc zvesela.
Zpoza pevné zdi se ozval nejdříve šramot a pak na nás vykoukla ohavná tvář muže. Oči měl zarudlé a zračilo se mu v nich šílenství. Málem jsem ustoupil o krok dozadu, jako většina ostatních.
„Snad se mě nebojíte?" Zaševelil podivně přeslazeným hlasem.
Běhal z toho mráz po zádech, snad ještě větší, než z celé věznice-a to už je co říct.
„Jsem Regánius." Představil se.
„Alkarno." Odtušil jsem. Překvapilo mě, kolik arogance v hlase dokážu v takové chvíli nasbírat.
Očividně to na něj udělalo celkem dojem. Alespoň se tak zatvářil. Po ostatních už ani nemrkl.
„Za co tu seš?" Zeptal jsem se, jakoby mě to nezajímalo. Pravdou byl samozřejmě přesný opak.
Po zablácených tvářích se mu mihl úšklebek. „Co bys tipoval?"
Založil jsem si ruce na prsou a chvíli mlčel. Vypadal na zabijáka, ale přesto mi na tom něco nesedělo. Něco hodně důležitého, něco...
„Zatracuji lidi." Odvětil, když se ticho protáhlo na moc dlouho.
„Co je tohle za nesmysl?" Vložil se do hovoru Zabiják.
Vězeň pobaveně pohodil hlavou. „Myslíte si, že zemřít je to nejhorší na světě, co? Ne, smrt není špatná, ale to, co nastane po ní, je děs. A tam já lidi posílám."
Teď už jsem ustoupil i já se Zabijákem. Jeho slova byla nasáklá zkažeností a on pokračoval.
„Ano, ani jeden z vás nevěří v toho hloupého Pána, jak vidím. Chození za školu, ubližování ostatním, někdy sobě navzájem, to je život, co?"
Odvážil jsem se přikývnout hlavou.
„Tak vám něco vysvětlím. To, co zažívají ty vaše ubohé oběti tady není nic v porovnáním s tím, co se děje těm, s kterýma si já hraju. Vy jim drásáte tělo. Bijete je, mlátíte... já jim beru duši."
„Kdo jsi?" Zaskřípal jsem ještě jednou zuby.
Odpovědí mi byl zákeřný smích. „Jděte pryč a užijte si vaše mizerné životy, dokud můžete. Než skončíte jako já."
Nemusel nikoho z nás pobízet dvakrát. Otočili jsme se na patě a rychlým krokem jsme se vrátili před školu. Ani nám nevadilo, že jsme byli bez milosti vtaženi do tříd.
Sice mě ta pitomá učitelka vyvolala a já samozřejmě nic neřekl, ale i to bylo až moc vedlejší v porovnání s tím, co jsme zažili.
Ty jeho oči se mi vpálili do paměti. Ještě teď se na mě díval skrze mříže. Byl jsem upřímně rád, že ho odvedou na popravu a já se na to budu moci dívat. Useknou mu hlavu... Uklidňoval jsem se. Už zítra...
„Alkarno, ty vůbec neposloucháš!" Rozčilovala se učitelka oprávněně. Hleděl jsem zamyšleně z okna a nevěnoval jí ani jeden pohled. Byl jsem ovšem tak vyvedený z míry, že jsem porušil své pravidlo ani si jí nevšimnout a otočil se na ní.
„No tak. Jaká řeka protéká Euthöpií?"
„Elnath." Zamumlal jsem kupodivu správně.
Učitelce to vzalo vítr z plachet. „Tak vidíš, že to jde, když se chce." Oznámila nakonec zaraženě.
Jen jsem pokrčil rameny. Copak jsem mohl za to, že to bylo napsané na tabuli? A na mapě vedle mě? Zas tak blbej přece nejsem! Rozčiloval jsem se v duchu.
„Můžete jít." Ohlásila a celá třída pohotově zavrzala židlemi.
Protáhl jsem si ruce a vyšel ze třídy. Začínalo poprchávat a mi se nechtělo domů. Jako každý jiný den jsem se vydal do nejbližší hospody.
V pravé kapse mi ještě pár mincí cinkalo a já je nechtěl promrhat za nějaký knihy, jako šprti. Cestou jsem znovu narazil na Zabijáka. Rázoval si to přímo ke dveřím. Ani se neobtěžoval vztáhnout ruku, aby se otevřel, jednoduše je rozrazil hlavou.
Vyrazil jsem za ním s vědomím, že se tam budu moct zdržet tak pět minut, než vypukne nějaká rvačka.
Trochu jsem se přepočítal. Stačilo si objednat druhý pivo a už kolem mě proletěla židle. S nechutenstvím jsem na poslední chvíli uhnul stolu. To si to nemůžou odbít venku? Napadlo mě. Jindy bych se celkem rád zapojil, ale byl jsem nějaký přejetý.
S předstíraným zájmem jsem pozoroval, jak Zabiják urval nohu od stolu a mlátí jí jakéhosi nebožáka po hlavě. Ten si to nechtěl nechat jen tak líbit a vykopl nohou vzhůru.
Zabiják nestihnul zareagovat a odletěl půl metru daleko. U muže jeho váhy to byl dost tak výkon. Ale už se zase hrabal na nohy. Ze rtu mu tekla rudá krev a pěnila se mu na bradě. Jak častý úkaz...
Přitáhnul jsem si stoličku, abych se měl o co opřít. Téměř okamžitě letěla na druhý konec hospody.
„No tak!" Zamručel jsem naštvaně. Fakt jsem neměl nic lepšího na práci, než se s nimi rvát o kus dřeva.
Jenže si mě vyhlídl jeden z proti Zabijákových kumpánů a já se musel začít soustředit. Nebylo to nic těžkého, i když jemu mohlo být tak dvacet a já měl ani ne šestnáct. Byl úplně na mol a jeho rány lítaly jen tak vzduchem.
Vrazil jsem mu jednu pod bradu a on se skácel na chladnou zem. Nadzdvihl jsem obočí a podrbal se v zátylku.
„To bylo nějak moc lehký, ne?" Ušklíbl jsem se sahajíc po pivu. Jak už to tak většinou bývalo, tak i když všude létali lidi s kusy nábytku, tak nebyl vylit ani jeden nápoj. To by totiž strhlo opravdovou rvačku.
Promnul jsem si oči. „To je zase nuda..." Hlesl jsem jen tak pro sebe a zase uhnul před padajícími dveřmi.

A lidičky, prosím, moc, moc, moc, moc vás prosím, zanechte tu komentek, jo? Prosíííííííííííííííííííííííííííííííííííííím :D Lia W.