Bleach- Čas ztracený v mlze

Osudové setkání

Ráno se probudím s krásně odpočatým pocitem, který vyloženě nutí k tomu, abych se vydala na menší průzkum okolí. Je hrozná škoda, že musím čekat do večera. Kdyby mě ve dne v Soul Society někdo načapal, byla bych v pěkné kaši. No, v té už asi budu teď, ale to je jenom detail. Asi si tu budu muset nějak vystačit. Snad na mě ještě nepřišli. Někdo by se v tom mohl začít šťourat. Potom bych se asi musela přemístit.

Po chvíli mě ze zamyšlení vytrhne můj hladový žaludek. Jak dlouho už jsem nejedla? Ááááááá to bude dlouho. Jestli s tím něco rychle neudělám, tak tu asi umřu hlady. To by byl na shinigami dost chabý konec.

Trpce se ušklíbnu a vstanu z mého krásně vyleženého místečka na zemi. Vydám se k východu. Než vyjdu ven, pokusím se co nejvíce utlumit své Reiatsu. I když při jeho velikostí je to dost náročné. Vykouknu z jeskyně, a když zjistím, že venku nikdo není, pomalu a opatrně se vydám k Malému tržišti v západní části Soul Society.

Když tam dojdu, uvědomím si, že jsem si s sebou nevzala nic, čím bych mohla zaplatit. No, v tašce asi stejně nic nemám. Chvíli tam jen tak stojím a prohledávám si kapsy. Nakonec se mi podaří vyhrabat alespoň nějaké drobné.

Úspěch!!!! Vyjde mi to na dvě housky. To je pokrok. Myslela jsem, že mi to nevyjde ani na jednu. Dojdu k malému obchůdku a zařadím se do fronty. Chvilku čekám, než na mě dojde řada. Kápi mám stále staženou do tváře, takže se nemusím bát, že by mě někdo mohl vidět, nebo nahlásit. Když na mě dojde řada, poprosím o dvě housky. Podívám se na prodavače, který si mě měří zkoumavým pohledem. Oplatím mu širokým úsměvem. Pusa je jediná část mého obličeje na který nepadá stín kápě. Když mu zaplatím, naposledy se na něj usměju. Na poslední chvíli se nade mnou přeci jen smiluje a přidá mi k tomu kousek sýra. Jop! Povedlo se. Kočičí metoda nikdy nepřestane fungovat.

(kočičí metoda- metoda vyprošení si svého. Nejlépe funguje u mužů, od nichž něco chcete. Hlavně jim to nikdy neříkejte. Je to tajemství. Člověk se snaží vypadat co nejuvolněněji a nejméně nápadně, ale při tom dá najevo, že něco chce.)

S pocitem radosti a vděčnosti odcházím od pultu a zamířím směrem k východu. Venku před obchodem chvíli postávám a rozhlížím se okolo. Nedaleko ode mě stojí hlouček shinigami, který něco hrozně nahlas a vážně rozebírá. Na druhé straně ve stínu vidím někoho v bílém haori. Hmm, že by kapitán? Prohlédnu si ho pozorněji a po chvilce tu osobu poznám. Mám co dělat abych nevykřikla. Zůstanu na něj civět jako na zjevení. Vždyť je to Uki! Podle toho kolik muselo uběhnout let, bych nečekala, že je ještě, no, jak to jen říct. V oboru?

Když se na něj vynadívám, zhodnotím jeho změnu celkem kladně. Delší vlasy, sebejistější výraz, no prostě cool. Ostatně se to dalo očekávat. Podle mě byli Kyoraku a Uki jedni z nejlepších kapitánů své doby. Ale to bych ostatním křivdila. Podle mě jsou, nebo byli všichni z mé doby cool.

Když skončím s hodnocením Ukiho, podívám  se na situaci zcela novým pohledem. Jeho postoj napovídá tomu, že něco nebo někoho hledá. To nevypadá dobře. Očima prohlíží různé tváře, takže je jasné, že  hledá osobu. Evidentně to nebude nikdo, s kým by si chtěl dát saké.

Najednou očima sklouzne přímo na mě a já si uvědomím, že už vím, koho tu asi hledá. Mě.

Kapitáni

Dnes dopoledne se všichni tři kapitáni, kteří měli najít záhadného vetřelce, sešli před kasárnami osmé divize. Jako první tam byl samozřejmě kapitán Ukitake. O něco později dorazil i Kuchiki. No a jako poslední dorazil Kyoraku, což je u něj docela pochopitelné. Kdyby ovšem sraz nebyl přímo před budovou jeho divize. Když konečně Kyoraku přijde, tváří se jako nevinnost sama.