Pohybuji se v podivném oblaku nic nevědění.
Byla tu Effie doopravdy? Nebo si to jen mám pomatená a vyhladovělá mysl vymyslela?
Podivná mlha, která mi mlží mysl, ale i smysli se stahuje. Smršťuje se ke mně.
Ale ne. To je můj konec. Pomyslím si.
Ale není mlha jakoby mě jen vynášela. Táhne mou mysl k zpět k racionálnímu myšlení. Táhne moje tělo zpět k životu.
A pak mi zamlží výhled. Jsem donucen mrkat.
Do očí se mi zabodne ostré nepříjemné světlo. Nachvilku vidím jen prudké bílé světlo, ale pak se všechno rozjasní. Věci se začnou rozjasňovat. Oči začnou zaostřovat na zářivky na stropě.
Tělo jakoby začalo znovu dýchat. Srdce tlouct. Jako bych začal žít.
Předtím to byla jen přechodná fáze mezi životem a smrtí. A moje tělo a mysl chtějí stále žít. Bojovali, aby odehnali smrt. Alespoň pro tentokrát.
Zaslechnu zpoza tlustého skla hučení hlasů. Porozhlédnu se po místnosti. Maličko nadzvedám krk. Děsím se při pohledu na moje tělo, které drží tlusté a silné pásy. Zatnu pravou ruku a zkouším s ní trhnout, ale pás se nepohne ani o píď.
"Co je to?" Zachraptím k sobě. Dech se mi začne zrychlovat. To není konec. Jen mě převezli. A teď to chtějí ukončit.
Ticho a klid v mé mysli protnou její hlasité a bolestné výkřiky.
A to jako spouštěcí senzor způsobuje rychlé trhavé pohyby mého tělo, nepříjemný krákavý křik vycházející z mých úst, mezi kterými se občas objeví prosba, aby ji už nechali být.
Křečovitě zavírám víčka, pod které se vkrádají výjevy z videí.
K mému triátru se přidává ostré pípání přístrojů, které okamžitě přivolává nějakého mučitele v bílém plášti.
"Pane Abernathy, uklidněte se. Jste v naprostém pořádku." Snaží se mě ukonejšit. "Už se vám nic nemůže stát. Tady jste v bezpečí..."
"Nechte ji být..."Zavrčím.
"Koho, pane Abernathy?"
"Nesahejte na Effie!" Rozkřiknu se na něj. Probouzí se ve mně zvíře, které chce pouze chránit. Trhavé pohyby se zvyšují. Nedbám na pnutí v nedávno srostlé kosti. Mám chuť po doktorovi skočit a vydrábat mu oči. Tak moc mu chci ublížit, že se ani nepoznávám. Ztrácím se v sám sobě. Ne, tohle nejsem já. Udělali ze mě zvíře. Někoho jiného.
Uvědomuji si to. Pomaličku se uklidňuji. Jde to pomalu, ale jistě.
"Uspěte mě, prosím." Zaskuhrám k doktorovi. "A nikoho ke mně nepouštějte. Už nikdy."
Doktor na mě hledí se soucitným pohledem. Pak z kapsy pláště vytahuje injekci a zabodává mi jí do ramene. Spánku, který jsem si vyprosil, chvilku trvá než se dostaví, ale dostavuje se. A já ho příjmám s otevřenou náručí.
