Závidíš, Potterová? [Fred Weasley; Harry Potter]

K A P I T O L A 3 4

/16. června, 1995/

,,Alespoň nemusím dělat zkoušky na konci roku," řekla Tara.

Talia ji pobaveně plácla po hlavě. ,,Nevrť sebou! Snažím se tě učesat!"

Tara se přestala hýbat a nechala Talii, ať jí dokončí culík. Bylo to tady. Poslední úkol Turnaje tří kouzelníků. Taře se každou minutou dělalo hůř a hůř, ale byla odhodlaná se do toho vrhnout. Poté, co ona přežila jeden úkol a Harry dva, tenhle museli také zvládnout.

,,Tak pojď, jsi hotová."

Tara se zvedla a vyšla za Talií ven, směrem k bludišti, které rostlo na pozemcích hradu. Slyšela řev, nadšené tleskání, kapelu, které hraje, spatřila Harryho, jak nervózně stojí před bludištěm, viděla temné keřovité zdi bludiště...

Sevřel se jí žaludek.

Nakonec vyšla, a Talia si odešla jít sednout spolu k ostatním na tribuny. Tara se na ně otočila a viděla vyrobené prapory se jmény šampionů, studenti oblečení v jejich barvách, s pomalovanými obličeji...

Tara polkla, ale šla se postavit vedle Harryho na úplný konec řady.

,,Výborně, jsme tu všichni!" oznámil profesor Brumbál. ,,Jsme tu u posledního úkolu! Jako první bude do bludiště vyrážet pan Cedric Diggory-"

Diggoryho otec mu zvedl ruku a většina Bradavických studentů začala jásat.

,,- společně s panem Harrym Potterem a slečnou Tarou Potterovou!"

Harryho spolužáci začali tleskat a jásat, Tara spatřila Freda a George, jak pomáhají Talii držet plakát, na kterém byl Nebelvírský a Havraspárský znak, pod nimi velký nápis POTTEROVI.

,,Jako druhý bude vyrážet pna Viktor Krum a jako poslední slečna Fleur Delacourová!" dopověděl Brumbál. ,,Při zvuku kanonu-"

BUCH!

Kapela začala znovu hrát, všichni začali tleskat.

Tara se otočila k bludišti, a aby to měla za sebou, rychle do něj vstoupila, ale ještě rychle se otočila za profesorkou McGonagallovou, která stála u jejího vchodu, než jí živý plot zamezil zrak a ona stála sama ve tmavé chodbičce bludiště.

Nic neslyšela, všude byla tma a ona nevěděla, co dělat, přestože musela jít vpřed.

Vytáhla z hábitu hůlku a zašeptala, ,,Lumos."

Špička její hůlky se rozzářila a Tara hned měla lepší výhled, ale i tak neviděla dál než dva nebo tři metry před sebe.

Ale udělala krok vpřed.

Neslyšela ani trávu, ani nikoho jiného, už ani studenty, jako kdyby bylo celé bludiště zahaleno kouzlem, které umožnilo, aby bylo zvukotěsné.

Měla pocit, jako kdyby ji někdo sledoval. Otočila se, ale nic neviděla. Ale i tak se dala do běhu, a běžela tak dlouho, dokud nedoběhla na první rozcestí.

Kdykoliv se mohla vzdát, mohla vystřelit červené jiskry. Ale musela to udělat kvůli Harrymu, kvůli sobě...

Rozhodla se jít doleva, a učinila správně. Cesta byla prázdná a překvapivě nic do dalšího rozcestí nenašla.

Pak to ale bylo horší. Najednou kolem sebe slyšela divné zvuky, jako spoustu netopýrů a hmyzů... A pak nějaké křiky. Tara si ten křik pamatovala, slyšela ho před rokem, když s Remusem cvičili kouzlo proti bubákům, a ten křik vyšel z úst Cartera.