Teri Blitzen

11.kapitola

Konečně je víkend. Žádná škola, žádný učení, žádný Martin. uvědomila jsem si, že jsem udělala chybu s tím, jak jsem odmítla Kovyho na Halloween. Měla bych to vzít zpátky, a tak jsem mu tedy napsala na Facebook:

Já: Jestli tě ruším, tak se ti omlouvám. Jen se tě chci na něco zeptat.

On: Nene, nerušíš. Ptej se.

Já: Rozmyslela jsem si to. Já bych chtěla na ten Halloween. Platí to ještě?

On: Jasně že to platí. To jsem rád, že jdeš. 

Offline. 

Jo, fajn, chtěla jsem si s ním psát a on se vypnul, nevadí.  Stejně je večer a já bych chtěla docela spát, ale mám toho až nad hlavu a musím natočit  slíbené video s Bráchou. Navíc musím dodělat další úkol, ale tentokrát z matematiky. V neděli se mi to zase dělat nechce, protože dneska je pátek a já chci o víkendu relaxovat. Připravila jsem všechny věci na natáčení a zašla jsem za bráškou, který byl ale unavený a tak se mnou natáčet nechtěl.

,,Ríšo?" zašla jsem do jeho pokoje.

,,Co je? Jdu spát, dobrou."

,,No Ríšo já vím, že je pozdě, ale nešel by si se mnou natočit krátký video? Je to fakt krátký."

,,Teri dneska ne, nech to na zítra jo?"

,,Já tě chápu, ale slíbila jsem jim to. A nevím co mám  vydat zítra."

,,Tak to natočíme zítra ráno."

,,To mi bude zase trvat dvě hodiny editování. No tak, Ríšo."

,,To je naposled co jdu takhle večer točit video, jasný?"

Šli jsme tedy do mého pokoje, sedli jsme si na postel a já jsem si bleskurychle napsala na papír otázky, který nám pokládali do ASKU s bráchou. Po deseti minutách jsem vzala tužku na oči a namalovala mě a bráchu na kočky. Obou jsem dala mou novou kočičí čelenku a začali jsme točit.

,,Ahoj všichni! Podle názvu videa už asi víte, že točím ASK s bráchou."

,,Ahoj." řekl Ríša.

,,Předem bych Vám chtěla říct, že je pozdě večer a já a Ríša jsme strašně unavení, takže od tohohle videa nic moc nečekejte. Nebudu to tady okecávat, jdeme na to! Perete se?"

,,No jenom někdy, ale to je jenom takový pošťuchování." Ríša se nám rozjel.

,,Souhlasím s Ríšou. jako my se ani tak nepereme, spíš pošťuchujeme. Třeba když mě už fakt naštve tak radši jdeme od sebe, ale tak jako jasný, že se jednou za čas pohádáme."

,,No zrovna včera, když jsem Teri neposlechl s tím, že si mám udělat domácí úkol jsme se začali pošťuchovat." zasmáli jsme se.

,,No asi tak," usmála jsem se ,,Jdeme dál, ruší tě někdy Ríša při natáčení? No, jako ani ne."

,,Jo, jednou když si natáčela tak jsem ti vběhl do záběru a začal jsem brečet, protože jsem rozbil hrníček."

,,Jo to ale bylo jen jednou, jinak asi fakt ne. V tomhle je Ríša v pohodě."

---

Po natáčení:

Někdo mi volá. O půlnoci. Sednu si, kouknu na mobil. A tam je Kovy. Co chce o půlnoci?! 

,,Teri musíš přijet ihned za mnou teď hned!"

,,Ty si se snad zbláznil ne?"

,,Ne, taky mě probudili. Do deseti minut ať si u mě, je to akutní nic s YouTube ale s Martinem! Je v nemocnici měl bouračku. Je na tom špatně, bojuje o život. Teď hned pojď ke mě, půjdeme do nemocnice spolu."

,,Hned jsem u tebe." začala jsem brečet. 

Seskočila jsem z postele, převlékla se do slušného oblečení a bez vzkazu jsem běžela ke Kovymu. Všichni spali, tak jsem je nechala a navíc, neměla jsem čas. Zazvonila jsem u Kovyho doma a najednou mi otevřel celí zděšený a rozklepaný. Čapla jsem ho a běželi jsme do nemocnice. Naštěstí nemocnice, v níž Martin ležel, byla blízko. Běželi jsme strašně rychle, narazili jsme do dveří, běželi za Martinem na druhý konec nemocnice, celí udýchaní, červení, rozklepaní, ubrečení. Všichni na nás kouli jako na blázny ale i tak jsme běželi pořád rovně. Přibržďovali jsme, viděli jsme Martinovo rodiče a začali jsme je utišovat. Oni sami měli samí škrábance na obličeji, byli trochu od krve a tak jsem se tedy zeptala, co se vůbec stalo.

,,My, my, my,.." skočila jsem Martinovo mámě do řeči: ,,posaďte se, uklidněte se, vydejchejte se."

,,My, my jsme jeli z Pardubic do Prahy a manžel chtěl parkovat do garáže, žádný auto nikde nebylo a najednou ze zatáčky jel strašnou rychlostí nějaký chlap a napálil to do auta. Nejvíc to schytal Martin. Já já nevim co mám dělat!"

V tu chvíli jsem si sedla na zem. Přemítala jsem si v hlavě všechny naše společné chvíle a pak jsem si uvědomila, že to já musím bojovat za Martina.