„A jeden den tu byla a druhý po ní zůstaly pouze krásné vzpomínky. Zůstaly v našich pamětích, zůstala v nás."
Spoustu věcí propásneme. Vzájemně se míjíme a přece se nesetkáváme, společně existujeme, ale nežijeme. Co když je všechno pouhá iluze? A co když lidé, jsou s námi fyzicky, ale ne psychicky. A co když to funguje i naopak? Ve všem spěchu a letu si nestíháme ani všímat toho, co je. Některých věcí si všimneme, až když nám začnou chybět.
Ona byla krásná. Nechtěla si to přiznat, ale byla. Kdo však přesně ví, jak vypadala? Dokázali by ji teď popsat? Oni pro ni hodně znamenali. Nikdy je nebrala jen jako zaplnění volného místa v časové linii. Vždy tu byla pro ně a oni tu byli pro ni. On ji miloval a ona jeho překvapivě také. Vlastně to už dávno nebylo pouze o lásce. V jejich vztahu šlo také o velkou obou stranou podporu a přátelství. To všechno se spojilo a kontrastujíc s jejich charaktery a osobnostmi vytvořilo perfektně harmonický, dlouhodobý vztah. Bylo to zhruba tři a půl roku od jeho začátku, když se to stalo. Oni, ale také nebyli pouze její přátelé. Nebylo se čemu divit, vždycky si uměla zařadit do své komunity jen ty nejlepší lidi, s ostatními neztrácela čas. Ke všemu potřebovala perspektivu, ne zisk či výdělek, potřebovala jen vědět, že to, co dělá, není zbytečné. Tato její komunita sčítala něco okolo deseti lidí. On a její přátelé, i když milovala nikdy ho výrazně neupřednostňovala před nimi. Nezapomínala. A jí zůstalo doufat, že oni také nezapomenou.
Čas pomalu letět a všichni společně stárli. Lidé přicházeli a odcházeli a ona se stále víc zarývala do jejich životů. Bylo mnoho vlastností a věcí spojených s ní, kterými ohromovala i fascinovala své okolí. Bylo spoustu věcí, které ostatní obdivovali. Postupně to přecházelo v jen to krásné. Ona byla krásná. Postupně lidé zapomínali na její stinné stránky, zapomínali. A to ji ubíjelo. Příliš si ji idealizovali. Rádi zapomínali, že taky je jen člověk, že má spoustu malých chyb. Zapomínali, že trpí záchvatovými úzkostmi, zapomínali, že rozhazuje spoustu peněz, ale zapomínali i takové maličkosti, jakože se nejspíš nikdy nenaučila hodiny. No přemýšlejme, jestli je zapomínat správné slovo v tomto případě. Oni chtěli zapomenout, chtěli si ji idealizovat, přetvořit k obrazu svému. A čím více zapomínali, tím více mizela. Přestala vidět svou perspektivu i přemýšlet nad opravdovými, nebo jen falešnými lidmi. Jak faleš před tím nesnášela. A co z ní zůstalo? Jen dokonalá kopie. Možná dokonalá, ale stále kopie.
A takhle to šlo dál, až jednou úplně zmizela. Ze dne na den. Do hodiny nepřišla a vlastně už ani nikam jinam. A většina lidí zapomněla. Vlastně skoro všichni. Pouze ta hrstka lidí, její nejbližší si ji vybavovali. On asi nejvíc a rozhodně to nechtěl nechat bez povšimnutí. Chtěl to řešit, ale nevěděl jak. Vždyť i on sám si pamatoval pouze útržky. Pouze matně si ji vybavoval a ani přesně nevěděl, že to byla ona. Na její tvář si nevzpomněl. Vzpomínal, ale na ony záchvatové úzkosti, na její naprostou neschopnost naučit se hodiny i na její rozhazovačnost. Vzpomínal i na spoustu dalších, malých i větších věcí. I její kamarádky si na ni vzpomínaly. Občas, párkrát za den jim jen probleskla hlavou. Nic míň, nic víc. Postupem času si vybavovaly víc věcí a pomyslně je slepovaly dohromady.
Rozhodl se jet navštívit její dům a její kamarádky se k němu přidaly. Když však dojeli na místo, kde podle jejich paměti bydlela, stál tam naprosto jiný dům, takový který si nikdo z nich nevybavoval. Byli na správném místě, jen ve špatnou dobu. Bylo to jako, kdyby zmizela ona, ale zároveň i několik důležitých věcí k ní spjaté. U novostavby zazvonili a majitelky se zeptali, jestli o ní něco neslyšela, jestli ji nezná. Odpověď byla negativní. Pozvala je do dál a nabídla čaj. Postarší dáma prozradila své jméno i spoustu dalších věcí. Mluvila o sobě, o svém dětství, o její jizvě na krku ve tvaru Evropy, o tom, proč věří v Boha, i o tom, kdy viděla svého otce poprvé brečet. Neustále a neustále nacházela malé i velké témata do diskuze. A oni ji odpovídali a po chvíli také začali nacházet své malé témata.
Přišel večer a byl čas k odchodu. Vydali se tedy dlouhou chodbou, okolo schodů k příchodovým dveřím. Vedle těch schodů byl malý odkládační stolek a na něm ležela fotka. Fotka mladé holky a on najednou věděl, že ji zná. Byl si naprosto jistý, že je to ona. „Kdo to je?" Zeptal se tedy staré dámy. „Mladíků, já ti ani nevím. Ta fotka se zde objevila a já ani nevím jak. Ale když ještě chvilku počkáš, něco ti ukážu" řekla a s pousmáním pomalu odešla. Po chvilce se vrátila, v ruce s jinou fotkou, která byla výrazně starší než ta, co měl v ruce on. „To jsem já, když jsme byla mladá." Její fotka byla té fotce tak podobná. Obě dvě děvčata měla tmavé vlasy, užší rty a velké oči. Celkově jejich rysy byly tak podobné, a přeci nebyli stejné. „Mohu si tu fotku nechat?" Zeptal se. „Ale jistě mladíku, ale jen když se za mnou všichni ještě někdy zastavíte." Odpověděla a mile se zasmála. „Spolehněte se!" Řekla jedna z jejich kamarádek. Pak už se rozloučili, otevřeli dveře a odešli. Babička jim ještě mávala na cestu.
Sedli si na autobusovou zastávku a čekali, než pravidelná linka 136 dorazí. Seděli a nemluvili. Společně koukali na onu fotku, a čím víc na ni koukali, tím více ji nacházeli v té staré dámě z nového domu. Jejich vlastnosti byli tak podobné. Když si znovu začali v hlavě přehrávat jejich rozhovor, vzpomněli si na to. Vzpomněli si, že ta paní mluvila o svých záchvatech úzkosti, o své perspektivě, kterou hledá i o svých trablech s hodinami. Nechápali to. Děsilo je to. To, všechno. To, že jejich ideál najednou nebyl, tedy byl, ale na jiném místě v úplně jinou dobu. Ticho rozbil až přijíždějící autobus, kam všichni společně nastoupili a posedali si na sedadla. „A jeden den tu byla a druhý po ní zůstaly pouze krásné vzpomínky. Zůstaly v našich pamětích, zůstala v nás. Neměli jsme zapomínat na její zápory, vždyť k ní patřili, tak jako k ní patřili její klady. A teď je tam. Zestárla, zmoudřela, ale už není s námi. A už taky nikdy nebude. Už se nikdy nevrátí. To kvůli nám zmizela. Kvůli našemu zapomnění. Každý máme chyby i ona měla. Nebyla dokonalá. Byla taková, jakou jsme ji chtěli mít. Měli jsme se na ni více soustředit. Více dávat pozor na to, co říká, více ji poslouchat a snažit se ji porozumět. Ne slepě podvědomě vyžadovat, aby byla dokonalá" „A co když tu nikdy nebyla? Co když jsme si ji pouze vymysleli. Co když to vždycky byla jen paní z nového domu? Jak to můžeme vědět, když jsme celou tu dobu prospali. Nesoustředíme se na věci v přítomnosti, ale zaobíráme se minulostí a přemýšlíme nad budoucností. Co je teď, nikoho nezajímá. Je těžké, ale nutné si to přiznat. Je to iluze, ona byla jen iluze." „A teď ta iluze žije v nás. Nikdy na tebe nezapomeneme, protože to je to čeho ses vždycky bála."
ČTEŠ
Disappear
RandomSpoustu věcí propásneme. Vzájemně se míjíme a přece se nesetkáváme, společně existujeme, ale nežijeme. Co když je všechno pouhá iluze? A co když lidé, jsou s námi fyzicky, ale ne psychicky. A co když to funguje i naopak? Ve všem spěchu a letu si nes...