Rukopisy pastora

Kapitola 5. Tam, kam nás Pán zavede

      Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, nebo spíše si to pomyslím, ale... Kala měla takovou pravdu, až to nebylo hezké. Od ní to teda rozhodně hezké nebylo.
Krom toho, že Písmo (ke kterému jsem se stejně nedostal) naplňovalo mnohem dříve, než kdokoli čekal, tak si mě Pán povolal, abych odehrál až podezřele moc důležitou roli.
Založ tábor. Chraň mé děti.
Přesně tohle se mi opakovalo v hlavě tak šest nebo sedmkrát za minutu. Kdybych to neudělal, asi bych zešílel. I tak to vypadalo, že to bude složitější, než jsem čekal.
Na druhou stranu jsem měl malou výhodu. Dozvěděl jsem se o začátku konce jako jeden z prvních. Právě jsem projížděl Euthöpií, když začali vytrubovat, že kdo věří v Pána, tak bude bez milosti uvržen do paláce.
Od té doby jsem měl v krku parádně vyschlo. Bylo to asi půl hodiny, takže nic moc, ale ten hloupý pocit uvnitř mě se neustále stupňoval.
Takže to je pravda? Princ Sunbästien, o kterém jsem si mimochodem myslel, že bude celkem fajn, se rozhodl, že zničí celou zem? Co ho to vůbec popadlo? Zavrhnout svou minulost, takový ubožák!
Zatnul jsem ruce v pěst a ještě jednou pobídl koně k rychlejšímu kroku. Musel jsem se dostat do Namibia dříve, než poslové ze srdce říše.
Měl jsem k tomu žalostně málo času. Že já s tím nezačal hned, jak mi o tom Kala řekla. Nadával jsem si v duchu. Kdyby to tak bylo, tak bych se teď nemusel tak hnát.
Zlostně jsem zaskřípal zuby. „Prosím, ať mi tam alespoň někdo pomůže, když jsem nebyl schopný Ti naslouchat!" Požádal jsem.
Pohlédl jsem na západ. Slunce se sklánělo k obzoru. Elnath vedle mě divoce šuměla, jakoby si i ta řeka uvědomovala, že se chystají zlé časy.
Na chvíli jsem zpomalil. Byl jsem na cestách pětadvacet let. Šílené číslo. Za tu dobu se většina mých přátel oženila a měla děti. Na to jsem já tak nějak stihl zapomenout. Promnul jsem si oči. Byl jsem šíleně unavený a můj kůň taky. Ještě nám zbývalo jednou tolik cesty.
Přešel jsem do houpavého cvalu. V tom jsem narazil na skupinku plahočící se po cestě. Chvíli jsem si je dovolil pozorovat z dálky. Odhadoval jsem to na dvě rodiny. S sebou měli malý vůz, který táhl oslík a jinak nic. I tak to vypadalo, že se stěhují se vším, co mají.
Odvážil jsem se je dojet. „Zdravím." Nadhodil jsem.
„Dobrý večer, vzácný pane." Uvítal mě nejstarší ze skupiny. Připomínal žebráka. Měl na sobě obnošené sako, několikrát záplatované a na jeho vyzáblou postavu nepřirozeně velké. Celý byl umazaný od bláta, šedivé vlasy neupravené a měl v nich několik větviček.
Slušně jsem sesedl z koně. „Co se vám stalo, smím-li se ptát." Samotného mě překvapilo, jak strašně staromódně to znělo.
Rodinka se na chvíli zarazila. „Víte," začala mladá žena nesoucí batole na břiše. „jde o..."
„Obchodní záležitosti." Přispěchal jí na pomoc manžel.
„Pán je obchod?" Ozvalo se malé děvčátko, které se vezlo na oslíkovi.
Dospělí po ní hodili nepříjemný pohled, až se skoro rozplakala. Musel jsem se zasmát.
„Nebojte, taky věřím v Pána." Uklidňoval jsem je.
Bylo vidět, jak se jim ulevilo.
„Odpusťte, ale v poslední době, si na to dáváme velký pozor." Začala se omlouvat matka.
Mávl jsem nad tím rukou. „Rozumím vám. Dějí se podivné věci, jen co je pravda."
„Podivné?" Uchechtl se děda. „Všechno to je v Písmo! Ten Adagorův spratek nás žene do záhuby!"
„Jak to mluvíš?" Obořila se na něj postarší žena.
„Takže utíkáte před vojáky?" Nadhodil jsem a srovnal s nimi krok.
„Přesně tak." Přikývl otec. „Moje jméno je Carlos, rád vás poznávám."
Nadzdvihl jsem obočí a chtělo se mi vyprsknout smíchy. „Studoval jsi v Namibiu, co?"
Letěly po mě nechápavé výrazy.
„A měl jsi jednoho velmi zámožného a nepříjemného kamaráda jménem Alkarno, který teď stojí před tebou, kamaráde."
Carlos zůstal stát s otevřenou pusou. „To nemůže být pravda." Vykoktal. „Já tě vůbec nepoznal!"
Nadšeně jsme si podali ruce.
„Páni, chyběl jsi mi." Vydechl. Rozhodně byl stejně vyvedený z míry, jako já.
„Ty mi taky." Přikývl jsem. „Musíš mi všechno vyprávět, ale nejdříve navrhuji utábořit se."
Carlos pokrčil rameny. „Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad. Vlastně... jsem doufal, že jsi poslechl Kalu a vytvořil nějaké příjemnější zázemí pro věřící, o kterém ostatní nevědí. Chtěli jsme se tam uchýlit, než se to přežene."
„Za prvé, odkud to víš?" Nechápavě jsem zakroutil hlavou. „Za druhé, vyjel jsem hned, jakmile se zpráva rozkřikla na náměstí v Euthöpii. Pochybuji, že se poslové vydají na cestu hned a navíc," prohlédl jsem si zbídačenou skupinku. „se musíte vyspat."
„Má pravdu." Přitakala Carlosova milá paní Dita.
„Ale kde?" Uvolil nakonec Carlos. „Široko daleko jen louky, les žádný. Tady nás najdou."
„Jsme kousek od pohoří Umny." Nadhodil asi třicetiletý chlapík. „Tak by se mohlo něco najít."
„Souhlasíte?" Otočil se Carlos.
Došlo mi, že je tam nejstarší a pravděpodobně jej berou jako vůdce celé tlupy. Vzhledem k všeobecné únavě jsem nepochyboval, že bude návrh: „jdeme se vyspat" zamítnut.
Za necelou hodinku jsme dorazili k převisu, celkem dobře schovaném před okolními zraky. Děti se okamžitě svalily do trávy a usnuly. Jak jsem se je snažil spočítat, tak jich bylo pět. Dvě z nich Carlosovy. Na jména jsem se raději neptal. Stejně bych si je nezapamatoval...
„Tak povídej." Vybídl mě Carlos. „Všichni chceme vědět, co jsi dělal od toho, jak nás vyhodili z knihovny v Euthöpii."
Ležérně jsem se opřel o strom. „Většinu času jsem byl na cestách. Snažil jsem se sehnat co nejvíce informací o Písmu, ale moc se mi to nedařilo. Minimálně o tom, co se děje teď, jsem se nedozvěděl zhola nic. Navíc každý tvrdí něco jiného."
„Takže ses prostě flákal." Ušklíbl se Carlos.
Sekl jsem po něm dotčeným pohledem. „A cos dělal ty?"
Na toto téma spustil strašně dlouhý příběh o tom, jak se nechal zaměstnat jako pomocný lékař, jak potkal Ditu, což byla ta nejdelší a podle něho nejromantičtější historka na světě. Opravdu jsem začal poslouchat až tehdy, o se zmínil, že mu Pán v posledních dnech posílal varovné sny.
Samozřejmě jej poslechl a tak se vydal společně s celou rodinou na cestu z Overty, což byla nějaká vesnice pod Euthöpií. Postupně se k nim přidávali další lidé a nakonec já.
„A teď tu sedíme a snažíme se nemyslet na to, co ještě přijde." Završil své zdlouhavé vyprávění.
Zamyšleně jsem hleděl do dohasínajícího ohně. „Jak řekla Kala, je mou povinností se o vás postarat. Jen jsem to zjistil, nebo spíše začal brát na vědomí moc pozdě. Potřebuju tvou pomoc, pokud mám vybudovat tábor."
„S tím počítám." Pokýval hlavou. „Hlavně, aby byla rodina v bezpečí. A ostatní samozřejmě taky." Dodal.
Zůstali jsme jediní vzhůru. Nejspíše toho bylo na nás oba až příliš a namohli jsme usnout.
„Kala mi řekla, že tábor má být v okolí otcových dolů." Prolomil jsem chvilkové ticho. „Nejvýhodnější mi přijde ten u zátoky, ale je to ještě dál, než Namibium."
„Možná to bude dobře." Zapřemýšlel Carlos. „B blízkosti větších měst jsou stráže. A víš, že zrovna v Namibiu mají velmi pevnou věznici."
„Jde mi hlavně o zásoby." Začal jsem vysvětlovat a vytáhl jsem blok. „Někdo z nás bude muset chodit pro jídlo. Navíc to bude vypadat divně, když někdo koupí tolik potravin."
„Jo, pro tohle se vážně hodíš." Poznamenal zcela mimo téma.
„Proč prosím tě?"
„Tak nějak jsem zapomněl, že musíme jíst." Přiznal se s mírně omluvným výrazem. „Ale stejně si myslím, že bude lepší, když budeme dál od lidí."
„To je fakt." Připustil jsem.
Tak jsme strávili celou noc. Debatou o tom, jak by to mělo vypadat, já si pokoušel vzpomenout na trasu k dolům. Chodil jsem tam s otcem celkem často, ale už to bylo tak dávno...
Ani mi nepřišlo, že uběhla celá noc. S prvními paprsky se začali probouzet ostatní a museli jsme znovu vyjet.
Po cestě jsme jim vyložili náš plán na záchranu. I přes odpočinek neměl nikdo sílu na to něco namítat. Jen děda poznamenal něco velmi sprostého na účet prince. Až jsem zapochyboval, jestli opravdu věří.
Tak jo. Vzdychl jsem pro sebe. Můj osud leží v Tvých rukou. Prosím, veď mě tam, kam chceš Ty, abych došel. Protože já v tom mám zmatek. Tu poslední větu jsem samozřejmě dodávat nemusel, ale moje myšlenky byly rychlejší.
Poplácal jsem svého koně po krku. Tak uvidíme. Ať naše kroky vede Pán...

iuygjfo F�Ca�i