Je to jen příběh.. nebo ne? (Peter Pan - OUAT)

Kapitola 18

Šli jsem skoro půl hodiny hlouběji a hlouběji do lesa až jsme zastavili. Dospěli jsme do místa které velmi připomínalo tábor. Bylo tu spoustu dřevěných chatrčí, které vypadaly, že již něco pamatují, chaoticky rozmístěné a uprostřed toho všeho se vyjímalo obrovské ohniště s připraveným dřívím na podpal.

Dovlekli mě sem, ten blonďatý vystoupil vpřed a dlouze se na mě zadíval. Měla jsem z něj zvláštní pocit a podvědomě jsem si sáhla na hlavu a s úlevou zjistila, že kápě, která kryje mou dívčí podobu je stále na svém místě. 

Pak promluvil: "Co s tebou uděláme příteli?" řekl a odmlčel se.

"No, kdyby bylo na mě, okamžitě bych tě poslal pryč. Ale tady já nerozhoduji.. Takže někdo z kluků tě vezme k sobě do chatky dokud se  Pan nevrátí. Do té doby si tu udělej pohodlí." řekl, otočil se k odchodu a mě spadl kámen ze srdce, že to se mnou třeba nedopadne tak špatně. 

Mé chvilkové nadšení však hned opadlo, když se v půli cesty zastavil a dodal: " Vlastně ještě jedna věc, příteli," a zadíval se mi do očí. "Znáš ho?" zeptal se a ukázal někam za sebe.

Zadívala jsem se na místo, kam ukazoval a spatřila dvojici ztracených kluků jak mezi sebou vlečou nějakého chlapce a tvrdě ho srazili na kolena. Ruce měl za zády svázané. 

Byl to ten cizince v kápi, co mě srazil v lese. Kápě mu stále kryla tvář a hlavu měl skloněnou jako při božím pokání.

Překvapením se mi rozšířily zorničky a doufala jsem, že moje překvapení není moc znát. Snažila jsem se uklidnit.

Toho chlapce mi bylo líto, jelikož za zradu ho určitě potrestají. Jeho trest určitě nemine a těžko říct jak by naložili se mnou, kdyby zjistili, že jsem ho při jeho pokusu o únik viděla. Já se z této nepříjemné situace mohla nějakým způsobem dostat, ale jemu nebylo pomoci.

Snažila jsem se zklidnit si dech a doufala, že můj hlas nebude znít roztřeseně. 

"Nikdy jsem ho neviděla. Totiž neviděl!" opravila jsem se rychle a doufala, že si mého přeřeku nikdo nevšiml. 

"Zajímavé." řekl ten blonďatý a přistoupil ke klečícímu chlapci. Léně si sáhl za opasek a vytáhl.. o můj bože!.. dýku.

"Pak ti tedy nebude vadit, když přestane dýchat, viď příteli?" usmál se a napřáhl se nad chlapcovým hrdlem. Chystal se zasadit smrtící ránu.

"NEE!!" vykřikla jsem v poslední chvíli a rukama si zakryla ústa, což v mojí momentální klučičí podobě muselo vypadat opravdu komicky.

Blonďák se ďábelsky usmál a jen poodstoupil pár kroků dozadu. Pak bylo ticho. Ticho které o chvíli později prořízl poměrně hlasitý smích. Ten však nepřicházel ani od jednoho Ztraceného kluka, nýbrž od stále klečícího cizince.

Zvrátil hlavu dozadu a kápě mu spadla na ramena. Odhalila tak plné rty, které jsem si pamatovala již z našeho posledního setkání roztažené do širokého úsměvu a hřívu nedbale upravených tmavě hnědých vlasů, které mu padaly padaly do očí. Očí tak dokonale zelených, že i v tomto nevalném šeru zářily jako dva smaragdy.

Neznámý se postavil. Byl asi o hlavu vyšší než já a musela jsem uznat.. byl velmi přitažlivý. Na tváři mu hrál pobavený výraz.

"Vida! Lhář a ještě k tomu zbabělec!" řekl až přehnaně nadšeně a obrátil se na blonďáka. "Takové mezi svými blízkými nepotřebujeme, že Felixi?" optal se sametovým hlasem.

Blonďák - Felix jen nepatrně přikývl.

"Po-počkej.. Jak to myslíš.. mezi svými blízkými..? Říkal jsi, že před Panem utíkáš." bylo první co jsem za celou dobu řekla, ale teď jsem se již skutečně musela ozvat. Byla jsem zmatená.

Jak to sakra myslel?!

 Ten vysoký kluk se však jen ještě víc rozesmál:"No, lhal jsem." pak na mě upřel svůj pronikavý pohled, obdařil mě širokým úsměvem a odhalil tak řadu dokonale bílých zubů a řekl:

"Já jsem Peter Pan."