Trust me

Kapitola čtrnáctá

No, další kapitolka je tu. Heh, užijte si takové dva zvraty~

Shina

Ležela jsem na měkkém lůžku a poklidně spala. V takovém stavu bych zůstala nejspíš ještě dlouho, pokud by mě někdo neprobudil. Do mého pokoje tiše jako myška vstoupil Reiji, v rukou svíral tác se snídaní. Vzbudila mě líbezná vůně karamelového latte, mé nejoblíbenější kávy. Ze snu jsem se usmála a pomalu otevřela oči, do nichž mi zasvítilo povědomé bílé světlo.

Uběhla hodně dlouhá doba od toho, kdy se tu Hichigo ukázal. Mohl to být měsíc, možná i více. Odhadovala jsem, že tu tvrdnu už takový čtvrt rok, což bylo na jednu stranu hodně i málo. V poslední době si Reiji navykl mi dělat společnost každé ráno, chodíval za mnou se snídaní a s večeří, aby si mohl popovídat. Občas to zašlo i trochu dál, sama jsem se přistihla, že s ním dobrovolně flirtuji.

Nebylo se čemu divit. Nevídala jsem téměř nikoho jiného, věčně se nudila a on vnášel do mého stále chmurného života radost smíšenou s limitovaným pocitem štěstí. Nebýt jeho, nejspíš bych se tu zbláznila. Navíc byl pohledný, choval se ke mně mile, krásně se smál a nikdy nesmutnil, pokaždé s ním byla spousta legrace. Měla jsem pocit, že ho snad nejde nemít rád.

,,Ohayo~" zabručel mi do ouška a jemně ho ofoukl svým hřejivým dechem. Okamžitě mi na krku vyskočila husí kůže, stejně jako pokaždé, když něco takového udělal. Bylo vtipné, že v tomhle stavu mi připomínal malého rozjančeného kluka, který se rád smál a hrál si z ostatními.

,,Oya," zazívala jsem na pozdrav. Přiložila jsem si dlaň k ústům a pomalu, abych do hnědovláska nenarazila, jsem se vyhoupla do sedu. Jako první ze všeho mi přistála mateřská pusa na čelo, vzápětí mi byly pocuchány a rozcuchány vlasy. Přesně, jak jsem si myslela. Úplné děcko.

,,Dáš si snídaňu?" nabídl mi Reiji a vřele se u toho usmál, jeho bílé perličky v ústech se zablýskly. Bylo to dost nakažlivé, cítila jsem potřebu se usmívat také. Přikývla jsem a hned poté, co se posadil, jsem si od něj převzala své latte. Opravdu věděl, co já ráda.

Nějakou dobu jsme mlčeli, Reiji mi podával kousky jídla a neřekl u toho ani slovo. Už mi to začínalo být podezřelé, když v tom okamžení jako kdyby konečně procitl. Zamrkal a promluvil: ,,Rozhodl jsem se, že ti dám dneska den volna. Volnost. Budeš moct odejít a vrátit se až večer, tedy za podmínky, že se ti nic nestane a budeš tu dříve jak v devět hodin."

Koukala jsem na něj asi jako na létajicího slona. Nedokázala jsem tomu uvěřit, opravdu mé uši slyšely správně? Že budu moci na celý den vypadnout? To znělo úžasně! Nebylo nic, čím by mi mohl udělat tak velkou radost jako tímhle prohlášením. Musela jsem se na něj culit jako úplný blbeček.

Pomalu jsem seskočila z postele a zamířila ke skříni, z níž jsem vytáhla věci na sebe a začala se převlékat. Nějak jsem nebrala ohled na to, že na mě Reiji kouká a hrabe se na nohy, brala jsem ho jako svého přítele, takže mě netrápilo se před ním převléknout. Bohužel jsem byla naivní jako obvykle.

Přikradl se ke mně a když jsem stála jen ve spodním prádle, zezadu mě objal. Lekla jsem se a otočila hlavu k rameni, o nějž si opřel svou hnědovlasou hlavu. Chtěla jsem něco říct, ale on mě předběhl: ,,Víš, je tu něco, co bych chtěl, abys udělala... na oplátku za mou velkorysost."

Povzdychla jsem si. Je to chlap, co jsem mohla očekávat? Tohle by napadlo snad každou, že za to bude něco chtít, jen mě to prostě nedošlo. Zasténala jsem: ,,A co přesně to jako má být?"

Došlo mi to tehdy, když jednou rukou sjel k mému klínu, tou druhou mi zmáčkl prso a jemně políbil můj krk.

O pár hodin později