HP - Dramione // CZ ✔

2. Proč?

Hermiona

Rozrazila jsem dveře a do nosu mě udeřila známá vůně papíru a staré kůže. V knihovně bylo prázdno a kromě napůl pospávající knihovnice jsem nezaznamenala nikoho, kdo by mohl odhalit moje trápení. Ulevilo se mi a zalezla jsem za jeden z regálů. Slzy se mi bez ustání draly do očí; už jsem neměla sílu je zadržet.

Byla jsem zvyklá, že mi Malfoy a jeho partička neustále nadávají, ale poslední dobou to se mnou otřásalo čím dál tím víc. Jsem sice z nečisté krve, ale je tu přece spousta jiných mudlovských čarodějek a kouzelníků, tak proč já? Proč nemůžou ničit život někomu jinému?

Z opačné strany uličky se ozval známý hlas a já nadskočila pod tíhou svého vlastního jména. Dlaněmi jsem si přejela po tvářích a stočila zrak ke špičkám černých polobotek.

„Mio? Ahoj, jsi to ty, už jsem se bála, že tě nenajdu," usmála se na mě Ginny a vesele ke mně vykročila.

„Ahoj, Ginny," opáčila jsem tak klidně, jak jsem dovedla. Kamarádka si však všimla mé snahy potíže ututlat, protože nebezpečně zkroutila obočí.

„Děje se něco?" ptala se a nedůvěřivě si mě měřila pohledem.

„Ne, je mi fajn," zalhala jsem, naoko se usmála a zvedla hlavu. Věděla jsem, že musím převést téma na něco jiného, jinak to nenechá jen tak bez výslechu.
„No a proč jsi mě hledala?" dostala jsem ze sebe se zájmem v hlase a a začala se v nejbližším regálu porozhlížet po nějaké knížce.

„Jo. Víš, no..." začervenala se a moje pozornost se okamžitě zaměřila na ní. Knížku, kterou jsem před momentem vytáhla z regálu, jsem bleskurychle odložila zpět. Stejně jsem teď na čtení neměla náladu. Páni, to je něco. Mě, Hermionu Grangerovou - dívku, která je od rána do večera zabořená v knížkách -, přešla chuť na čtení. Nikdy bych nevěřila, že na mě bude mít nějaký zmijozelský spratek takový vliv.

„Copak?" povytáhla jsem obočí a upřeně se jí zahleděla do očí, jako bych se z nich snad snažila něco vyčíst. Ať jsem však koukala sebelépe, nenapadalo mě nic, kvůli čemu by se mohla Ginny červenat. Nebo kvůli čemu by za mnou chodila až do knihovny. A to mi přitom neustále omílá, jak ji knihovny obtěžují.

„Ehm... my jsme se tak trošku dali dohromady... s Harrym..." špitla tiše a zčervenala ještě víc. Vypadala vážně roztomile, ovšem poznala jsem na ní, že se bojí mé odpovědi. Pohotově jsem se na ni usmála.

„Já věděla, že k tomu brzy dojde," mrkla jsem na ní vševědoucně. Na její tváři byl náznak překvapení.
„A gratuluju," dodala jsem a horlivě jí potřásla rukou. V tu chvíli mě píchlo u srdce. Nebylo to nic výrazného, ale bylo to tam. Netuším proč.

„Dě-ku-je-me," dostala ze sebe mezitím, co jsem jí šíleně třásla rukou. Obě jsme se tomu krátce zasmály a pak mi Ginny padla kolem krku.

„Jsi skvělá," broukla a mně se opět zvlhčily oči. Tentokrát však ne smutkem či ublížením, ale štěstím.

„Ty taky" pousmála jsem se na ní. Potom mi už jen zamávala a opustila knihovnu. Bylo mi hned jasné, že tady dlouho nezůstane. Tohle místo prostě nikdy neměla moc ráda. Kdo ví proč?

Ještě pár vteřin jsem všechno vstřebávala a nakonec jsem se také odhodlala odejít. Čekala mě hodina lektvarů, to je ta příšerná hodina s profesorem Snapem. Ale aby toho nebylo málo, měla být spojená s tou nejhorší možnou kolejí vůbec.
Se Zmijozelem.