Jak prosté...

Vážně, ale teď doslova vážně. Jsem idiot? Vždyť jsem to mohl tušit. Sherlock nemohl umřít tak snadno. Ale v tu chvíli, když padal, nevěděl jsem. Samozřejmě, že jsem mu nevěřil ani slovo, ale přišlo mi divné, že on, největší mozek lidstva, spáchá něco tak triviálního, jako je sebevražda.
Každý den jsem mu chodil na hrob dávat kytky. Plakal jsem, vždy jsem se rozplakal už od hlavní hřbitovní brány.
***
Došel jsem po štěrkové cestičce k jeho náhrobku, tak jako každý den. S uslzenýma očima jsem se podíval na lesknoucí se kámen a v něm vytesané jméno, které se mi tak vepsalo do duše. Sherlock Holmes. V rukách držíc čerstvé růže, jsem k náhrobku poklekl a sledoval svůj vlastní obraz. Zhubnul jsem, měl jsem vpadlé oči a nepřítomný výraz.
Položil jsem květiny ke kameni, sedl si vedle něj, výtahnul plechovku coly, co jsem měl v kapse a povídal. Mluvil jsem a mluvil, jako kdyby mě Sherlock mohl slyšet. Při tom jsem upíjel s červené plechovky, kterou jsem později zahodil. Vyprávěl jsem mu, jak moc mi chybí, jak moc bych si přál aby tu byl a jak moc ho miluju. Mluvil jsem otevřeně, chodil jsem se vypovídávat skoro každý den. Bylo to lepší, než ta moje terapeutka.
Už byla tma, když jsem se konečně zvednul. Políbil jsem lesklý kámen a s tichým příslibem, že se vrátím, jsme se otočil na patě a odcházel.
Najednou jsem dostal potřebu se otočit. Takové divné svrbění v zádech, které přinutilo mé nohy zastavit a pomalu, velmi pomalu se otočit. To co jsme uviděl mi vyrazilo dech.
S poza stromu se najednou vynořil stín a směřoval směrem ke hrobu. Stála tam vysoká postava, s kudrnatými vlasy, kabátem a šálou. Dívala se na květiny, pak je vzala do rukou a přitiskla si je k sobě, jako by to byla ta nejcennější věc na světě. Stál jsem tam, a nemohl jsem uvěřit. Ta plechovka byla asi něčím líznutá, nějakým svinstvem, jinak to není možné. Opakoval jsem si to pořád dokola.
Pak se postava pohnula a zvedla oči od růží. Do očí se jí dostalo světlo z blízké lampy, takže zářily. Podívala se na mě a já se rozpoměl. Vzpomněl jsem si na ten překrásný, hluboký a moudrý pohled. Byť byl asi dvacet metrů ode mě.
"Sherlock." zašeptal jsem. Moje tělo jako by schromlo. Stál jsem tam, kolena se mi klepala, ale stále jsem si říkal, že je to jenom halucinace. Sám jsem přece konstatoval smrt. To není možné.
V tom se postava, kterou jsem pokládal za Sherlocka, rozeběhla i s kyticí do tmy. Na nic jsem nečekal a pustil se za ní. V samotném zoufalství se ženu za halucinací. Jak patetické.
Postava se ladně přehoupla přes hřbitovní plot a hnala se dál potemělými ulicemi Londýna. Já se hnal za ní. Byl jsem sice v Afgánistánu, ale to už bylo dávno a tak mé tělo nemělo takovou výdrž. Ale já se prostě vybičoval, jako by to měla být poslední věc co udělám. Záhlédl jsem cíp kábatu, jak mizí za rohem a přidal. Smykem jsem zahnul. Postava byla jen kousek ode mě. Vyskočil jsem. Popadl jsem límec jejího kabátu a strhl ji na zem. Padla na záda a já si na ni obkročmo sednul. Všude kolem létali lístky rudých růží.
Díval jsem se do tváře, kterou jsem tak dobře znal a postrádal. Když Sherlock umřel, bylo to, jako by mě někdo zavraždil. Bez okolků mi vytrhnul duši i srdce s těla a nechal mě být. Teď jsem netušil, jestli to není jenom špatný vtip.
Postava, teď už jsem si byl jistý, že je to Sherlock, se pohnula. Snažil si mi vysmeknout, kopal nohama a máchal rukama s růžemi. Jenže bylo mu to nic platné, protože jsem mu je pevně držel a nehodlal za nic na světě pustit.
"Sherlocku."
"Sherlocku...?"
"Sherlocku!"
Opakoval jsem jeho jméno pořád dokola. Pořád a pořád. Slzy mi tekly proudem. Napřáhl jsem se. A jednu jsem mu vrazil. A znova. A znovu. Roztrhl jsem mu ret.
"Proč? Proč proboha? Proč mě tak týráš?!" Křičel jsem ze zoufalství, které jsem pociťoval.
"Johne." Promluvil najednou a usmál se. "Neplač, jsem to já."
To už bylo na mě moc. Objal jsem ho. Byl jsem šťastný. Opravdu. Konečně mám zase důvod žít. A ten důvod je Sherlock.
"Ale vždyť jsi umřel! Sám jsem konstatoval smrt! Jak jsi to udělal?" zavzlykal jsem mu do tmavého kabátu. Po lišácku se usmál.
"Tohle tajemství si vezmu sebou do hrobu...znova!" řekl a rozesmál se. Roztržený ret ho ani trochu netrápil.
"O tom nežertuj!" pokáral jsem ho.
"Ale notak, už jsem tady. Co takhle kdybychom šli domů? Nevím jak ty, ale docela jsem si natloukl, jak si mě zhodil." opět se zasmál. Nikdy jsem ho neviděl takhle krásně smát.
"Dobře." odvětil jsem a začal se zvedat.
***
"Bylo od tebe vážně milé, že jsi za mnou chodil každý den."
"A od tebe bylo vážně hnus, že si mě tam nechával sedět! Ani nevíš jak moc jsem se trápil." zahuhlal jsem a poposednul si na křesle.
Sherlock se jenom pousmál, jako by věděl. Zase mi četl myšlenky. Ret už měl vydesinfikovaný, ale asi to bolelo, protože skřivil ústa v bolestném úšklebku. Přešel k lednici, ze kterého na něj vykoukla lidská hlava, ale on si jí nevšímal a sáhl pro nějakou láhev. Bylo to víno. Vzal skleničky, přešel s nimi ke mě a nalil do obou. Pak mi jednu podal.
"Jestli je v tom nějaká droga, tak to pít nebudu. Vím že jsi na mě po nocích zkoušel různý léky a uspávadla." vyhrkl jsem na něj bez obalu. On jen v klidu upil.
"Myslíš, že na tebe teď chtěl použít vlašku s uspávadlem?" opět ten liščí úsměv. Moment, pokud vždycky byl za tím stromem u jeho hrobu a poslouchal mě tak...všechno...slyšel. Když jsem si to uvědomil, zrudnul jsem. Nervózně jsem se napil a snažil zamaskovat svoje rozpaky. Nepovedlo se. Sherlock do sebe kopnul víno a přešel ke mě. K mému podivení si sednul obkročmo na opěradla křesla a ruce mi obmotal okolo krku. Sklenka mi vypadla z ruky.
"Sherlocku, nepraštil ses do hlavy, když jsem tě zhodil?" podotkl jsem vystrašeně.
"Ani v nejmenším. Jsem plně při smyslech. Johne, přestaň si tu hrát na neviňátko. Vím jak na tom seš. Za prvé, sám jsi "mi" to říkal a za druhé, mě něco tlačí." řekl jako by se nechumelilo a jeho ukázovaček směřoval směrem dolů. Měl pravdu. Stál mi.
Už mi bylo všechno jedno, takže jsem se prudce vymrštil a políbil ho. On to sice čekal, ale i tak byl překvapen. Vášnivě jsem ho líbal, jako kdyby to bylo naposledy. Sám jsem se bál že je. On si mě ale přitáhnul blíž a prohloubyl náš polibek. Jeho polibek měl trochu pachuť po krvi. K mému podivení se začal svlékat. Na chvilku jsme se od sebe oddělili, abychom se nadechli a on si začal rozepínat jeden knoflíček po druhém. Pomalu, pomaličku. Dráždil mě. Ale já se jen úšklibnul a kochal se pohledem. Také jsme se zbavil svetru.
Košile už byla dole. Tak jsem se ujal iniciativy. Políbil jsem ho na krku a skousnul. Je můj, jenom můj a tohle to dá každému najevo. Z Sherlocka vyšel tichý sten. Přitáhnul jsem si ho k sobě a dál zkoumal jeho hrudník. Jednu ruku jsem mu obtočil okolo zad a druhou jsem zajel do jeho kalhot. Ústy jsem kroužil po jeho krku a hrudi. Přes trenýrky jsem mu hladil jeho chloubu a vychutnával si jeho slastné steny.
"Ztiš se, dole je paní Hudsnová." i já umím být vychytralí. Přitisknul si svoje ruce na pusu a zadržoval je.
Ruku, kterou jsem měl obtočenou okolo jeho boků, jsem mu také zajel do trenek. Dráždil jsem mu jeho předek i zadek. Sotva zadržoval svůj hlas. Už to si nemohl vydržet, tak mne vysvobodil s těsných kalhot a trenek. Celá má chlouba se vypnula do plné délky. On na ni jen pohlédl, slezl ze mě a sundal si kalhoty.
Zase is na mě sednul, ale teď už směřoval do určitého místa. Navedl mě do sebe a přirazil. Ani bolestí nehekl rajtoval. Zase začal nahlas hekat, tak jsem ho líbal, aby se stišil. Vlastně, potřeboval jsem to i já. Tohle mi vynyhradilo veškeré osamění, které jsem podstopil. Byl jsem rád, že mi Sherlock tak věří. Nešlo mi na mysl, že on, bude mít s někým bližší tělesný kontakt než je podání ruky. Vlastně byl ještě panic. Vždyť se na mě kroutil jako nadržená patnáctka, kterou vlastně tak trochu byl.
Chytil jsem ho za zadek a pomáhal se mu nadzvedávat. Znova jsem se mu zakousnul do krku. Už na něm měl pěknou řádku znamínek. Blížili jsme se k vrcholu, oba. Zatnul jsem mu nehty do zadku, on mě vjel prsty do vlasů. Společně jsme se udělali. Jeho teplé sperma mi teklo po hrudníku. Lehnul na mě vyčerpáním. Já slastí přivíral oči. Najednou se rozrazily dveře.
"Johne, drahoušku, co se tu děje? Je tu randál jako kdyby tu pochodovala kavalerie!" zeptala se vystrašeně paní Hudsnová v noční košili. Naneštěstí bylo naše kšeslo otočeno čelem k ní, takže viděla všechno. Okamžitě vystřelila s pokoje a s letmím "Pardon" seběhla dolů k sobě. Já s Sherlockem jsme se na sebe podívali a dali se do smíchu. Smali jsme se, dlouho jsme se smáli. Pak jsem ho pohladil po kudrnatých vlasech, políbil, a zašeptal slib, který nikdy neporuším. On jen přikývnul.