Sledoval jsem, jak lávový kámen vyletěl do oblak a ve vysoké výšce najednou začal klesat. S obrovskou ránou dopadl kus od nás a vše okolo sežehl ohněm.
„Fu! Já to vzdávám! Jak to, že tobě neviditelnost tak jde a já ani nezvládnu jedno kouzlo na soustředěnost?" Pípla Bloody.
„Možná se nesoustředíš dost..."
„Myslíš? Mně přijde, že ano."
„Já jsem si to taky myslel, když jsem se snažil kouzlo neviditelnosti poprvé zrušit a byla mi vidět jen půlka těla."
Poznal jsem, že Bloody se mi v duchu smála. Ani se jí nedivím. Kdo by s v té chvíli nezasmál?
„Fajn! Zkusím se víc soustředit!" Bloody zavřela oči a chvíli se jen koncentrovala.
Pak v ruce vykouzlila další lávový kámen a hodila ho do vzduchu.
On se pak ve vzduchu rozpadl na více malých a ty vyhasli ještě před tím, než se dotkli země.
„Jo! Ono se to povedlo! Keithe děkuju!" Radostí mě objala.
„Nemáš zač." Odpověděl jsem jí a ona mě pustila.
„Nějak ti tvoji pomoc vrátím!"
„Ne to nedělej. Vždyť jsem ti jen poradil. Já nic nechci."
„Ale stejně..."
„Ne! Nic nechci."
„Ani bonbóny... třeba?"
„Sladké moc nejím."
„Tak slaný bonbón!"
„To vážně?" Oba dva jsme se dali do smíchu.
„Já opravdu nic nechci."
„Dobře... ale kdyby cokoli kdykoli tak já ti ráda pomohu! S čímkoli!"
„Dobře. Budu si to pamatovat." Odpověděl jsem jí a uslyšel hodiny odbíjet čas večeře.
„Tak se jdeme najíst, ne?" Já přikývl a šli jsme.
*****
Když jsem s Bloody vešel do místnosti spatřil jsem kamarádky i moji sestru. Když jsem se Bloody zeptal, jestli si nesedne k nám zdvořile mě odmítla a odešla si sednout někam sama. A já si i s večeří sedl ke kamarádkám a sestře.
„Tak, co? Kdy bude svatba?" Bylo to první, co jsem od své sestry uslyšel ještě před tím, než jsem se vůbec stihl posadit.
„Jsme kamarádi."
„Bla bla."
„Co se ti na tom nelíbí?"
„Přiznej barvu."
„Phoebe..."
„Co?"
„Jsme a zůstaneme jen kamarádi."
„Chceš říct „kamarády." Prsty naznačila uvozovky.
„Ne. Pouze kamarády. Vzdej to amorku."
„Já ti stejně nějakou dívku dohodím! Takže ty se vzdej."
„Phoebe jestli se ti to vážně povede tak já jsem Čínský bůh srandy." Ozvala se Iris a my ostatní jsme se začali smát.
Iris má pravdu. Zajímalo by mě, jestli se to mé sestře někdy povede.
Po večeři jsem šel s Viollet zpět na pokoj, chvíli jsem se učil a pokoušel se ignorovat Viollet, která mi neustále sypala do hlavy, že je zítra sobota a na učení se mám vykašlat. Pak už jsem se jen umyl a šel spát.
