Rukopisy pastora

Kapitola 8. Konečně klid

      „Odkdy ty umíš bojovat s mečem?" Divila se Kala při pohledu na můj dvousečný meč, který se mi houpal u boku.
„Dost jsem cestoval." Pokrčil jsem rameny. „Jeden evangelista mě to naučil na jedné konferenci. Jestli se tomu tak dalo říkat."
„Ty to vážně umíš?" Ušklíbla se podezíravě.
Naštvaně jsem ho vytáhl a přidržel jí ho před krkem. „Hele, já nevím, proč tě baví mě tak štvát, ale já mám práce nad hlavu, skoro jsem nespal, jako už asi týden a ještě k tomu ty. Nemám ta tebe náladu. Jestli nemáš nějakou produktivní zprávu o tom, co se kolem děje, tak nechci nic slyšet."
„No fajn." Rukou odstrčila chladnou čepel. „Tak ti mám vzkázat, že sítě jsou rozmístěny kolem celého tábora. Na nástěnce už visí mapa, kde přesně leží. Nad vchodem nadává půlka tábora, protože je nic nenapadá. K obědu budou brambory se zelím a jestli chceš něco na pití, tak si musíš zajít pro vodu sám, protože služba má horečky."
„Jedna lepší zpráva, než druhá." Zhodnotil jsem nakonec. „Takže za sítě chválím, s vchodem pomůžu a vodu přinese moje milá a pracovitá zástupkyně. Problémy vyřešeny, vědro je u ohniště. Měj se." S těmito slovy jsem odešel. Ještě dlouho jsem cítil její pohled v zádech. Jak mě ta ženská neskutečně štvala! Dokud to byla moje pastorka, tak to bylo v pohodě, jakmile jsem se stal pastorem já, navíc jí nadřazeným, což byla blbost, tak to šlo z kopce.
Kala si jednoduše zvykla, že jí všichni trpí její optimistickou náladu, která byla dobrá tak pro normální tábor, ne pro tábor uprchlíků.
„Alkarno!" Křikl Carlos a doběhl mě.
A další problémy. Proletělo mi hlavou.
„Máme nápad na ten vchod."
Vrhl jsem na něj podezíravý pohled. „A dává smysl?"
Protočil oči a roztáhl přede mnou celkem detailní a proveditelné plány. Jednoduché padací dveře pokryté listím a větvemi.
„Myslíš, že to nepůjde vidět?" Uvažoval jsem.
„Bude to nejbezpečnější, co nás napadlo." Souhlasil nadšeně. „Takže souhlasíš? Můžeme?"
Vážně mi v tu chvíli připadal jako malý kluk, který chce, abych mu povolil nějakou šílenost. Která nám mimochodem měla zachránit krk...
„Tak běž." Přikývl jsem. „Ale pracujte jen v noci a hlavně potichu. Nechci riskovat prozrazení. Všechno si nachystejte předem a bude vás tam minimum. Jestli vás někdo uvidí, tak je celý tábor nahraný. Mimochodem už jsi udělal ty plány útěku?"
Carlos zaskřípal zuby. „Máš je na nástěnce, šéfe."
„Děkuji." Nahodil jsem ten nejmilejší úsměv, jakého jsem byl schopen.
„Hele, ty čekáš, že nás objeví?" Zeptal se najednou.
Zarazil jsem se uprostřed pohybu. „Cože?"
„No vojáci. Pořád o tom mluvíš." Vysvětloval.
„Upřímně doufám, že neobjeví..." Divil jsem se, když jsem byl schopný alespoň trochu uvažovat. Smysl jeho otázky jsem nechytl. Proč bych to měl čekat?
„Vždyť to je furt samé: A potichu, jinak nás chytí."
„To je prevence." Hájil jsem se nechápavě. „Nemůžeme čekat, že to bude jednoduché."
„Neříkám, že to má být jednoduché," namítl věcně. „jen to, že by ses měl trochu uvolnit. No tak, klídek, kámo!"
„Klídek?" Vyhrkl jsem. „Neviděl jsi ty lidi, co mi Kala pověsila na krk?"
„Viděl, jsem jedním z nich." Souhlasil. „Ale to přece neznamená, že musíš být pořád starý bručoun, co všechny v jednom kuse peskuje."
„Co?"
„Za tu dobu, co jsme tady, jsem tě neviděl u táboráku. Ani jednou jsi nemluvil o Pánu. Jak tohle vysvětlíš?"
„Měl jsem práci." Odvětil jsem. Samozřejmě, že mi ta odpověď přišla dosti nedostatečná. Přesně tak, jak Carlos chtěl, aby zněla...
„A o tomhle teď mluvím! Odvaž se, jsme dospělí, ono se to nějak zvládne."
„Ono se to samo nezvládne." Zamumlal jsem s vědomím, že má pravdu. „Tak fajn. Večer přijdu." Slíbil jsem. „Ale nejdříve povinnosti, jasné?"
„Ano, šéfe." Přikývl.
„Přestaň mi tak říkat." Pohrozil jsem mu pěstí a společně jsme se vydali stavět bránu.

Jít na večerní shromáždění byla ta nejchytřejší věc, co jsem za poslední dobu udělal. Ačkoli jsem si myslel, že Kala nedělá prakticky nic a považuje to za hodně, tak se na večerech očividně hodně vyznamenala.
Dokonce měli i dost dřeva na oheň, což bylo velmi zvláštní, vzhledem k tomu, že na normální topení ho nikdy nikdo nechtěl přinést.
„A hele, kdo se uráčil taky konečně přijít!" Přivítala mě a mávla rukou, abych se k nim připojil.
„Klobouk dolů, tohle je fajn." Uznal jsem. „Ale... kde jsi sehnala kytaru?"
„Kytaru?" Kala pohlédla na ošumělý hudební nástroj, který se nečinně povaloval na jedné z laviček. „To nebyl žádný problém. Ale nikdo tu na ni neumí natolik, abychom si mohli pořádně zazpívat. Chtěla jsem zajít za hlavním pastorem, ale ten má práce nad hlavu."
Svěsil jsem ramena a probodl ji štiplavým pohledem. „Ano, mám práce nad hlavu. Ale to neznamená, že se mám chovat takhle, promiň, Kalo."
Ta prapodivná holka mi skočila kolem krku a se smíchem se natáhla pro kytaru. „Odpustím, když zahraješ." Okamžitě ji narvala do mých rukou.
„A kde bereš tu jistotu, že umím hrát?" Ušklíbl jsem se.
„Říkal jsi, že jsi hodně cestoval. Když umíš bojovat s mečem, tak umíš hrát na kytaru. Tan brnkej!" Poručila.
Zkusmo jsem přejel po pár akordech. Z tohohle budu mít prsty od krve. Napadlo mě, ale to už mě Kala donutila hrát dál.
Po asi dvaceti písničkách, z čehož bylo dvacet jedna nesmyslně rychlých s těmi nejsložitějšími akordy, co jsem znal, mi konečně bylo dovoleno na chvíli si odpočinout. Stáhl jsem se do zadních řad a opřel se zády o strom.
„Dobrá, dobrá, dobrá, uznávám. Měl jsi pravdu, máš pravdu a budeš mít pravdu. Jsi náš jediný Pán a zvolil sis mě, ještě pořád nevím proč, jako pastora tohohle tábora. Udělám vše, co je v mých silách, abych to tu vedl ve Tvém jménu. Poslouchám, můj Pane. Amen."
„Amen." Hleslo pár lidí za mnou.
Ani jsem se nestačil otočit na své posluchače, když jsem byl znovu nemilosrdně vtažen do středu kruhu. A jestli jsem si předtím myslel, že to byly rychlé chvály, tak to byl hodně velký nesmysl! O jakémkoliv citu v prstech se vůbec nedalo mluvit.
„Hele, není nějak moc pozdě?" Prohlásil jsem kolem půl dvanácté.
Odpovědí mi bylo nesouhlasné proutění hlavou.
„Alkarno, jsme dospělí, přece nás nepošleš do postele." Vyčítala mi Kala a už hledala ve zpěvníku další chválu.
„Tak něco volnějšího." Navrhl jsem.
„Volnějšího?" Ušklíbla se.
„Vždyť už skoro nemůžete mluvit, jak máte vyzpívané hlasivky."
Několik lidí se naštěstí souhlasně připojilo, takže si moje prsty stihly na chvíli odpočinout. Krom toho to mělo jednu velkou výhodu. Jakmile jsme dozpívaly, tak se jim začalo chtít spát. Mně by se to stalo taky, kdybych nebyl unavený už předtím.
„Jak to tak vidím, tak jsi vyhrál." Zhodnotila situaci Kala. „Půjdeme spát. Zítra je taky den."
„Jsem moc rád, že to říkáš." Ušklíbl jsem se a vložil kytaru do obalu. „Ráno zase budeme chválit."
„Slibuješ?" Chytila mě za slovo.
„Ano. Probuď mě o půl hodiny dřív a něco zabrnkám." Souhlasil jsem.
Nadšeně všechny odvelela do jejich stanů. Ona má snad záložní zdroj energie. Napadlo mě, když jsem zalézal pod deku, kterou se mi povedlo ve městě splašit.
Toto tvrzení bylo vyvráceno ihned ráno, když Kala zaspala. Což znamenalo, že zaspal celý tábor, takže jsme se probudili až kolem desáté. Naštěstí bylo všechno zabezpečené, takže to nijak zvlášť nevadilo.
„Dobré poledne." Přivítala mě Inomi, naše zdravotnice, na snídani.
Rozespale jsem se protáhl. „Dobré, dobré. Co se stalo s Kalou, neviděla jsi ji?"
Založila si ruce v bok, což s naběračkou v ruce vypadalo velmi zvláštně. „Nevím jistě, ale slyšela jsem ji ještě o půl páté ráno, jak čte cosi podivného."
„Cosi podivného?" Opakoval jsem nedůvěřivě.
„Dostala jsem se k tvojí zásobě, tajnůstkáři." Oznámila pobaveně, i když jí kruhy pod očima zakrývaly úsměv. „Nevěděla jsem, že máš tolik z Písma."
Pokrčil jsem rameny. „Mám spoustu útržků, ale ani ponětí, jak by mohly být po sobě. A i tak mi jich hodně chybí. Chtělo by to skutečnou knihu, jinak se z toho moc dozvědět nedá."
„No promiň?" Vyčetla mi. „Je to super. Nikdy jsem nečetla nic tak zajímavého."
„Ty nečteš?" Divil jsem se.
„Radši jez." Ušklíbla se a uraženě se zakousla do chleba s máslem.

Ahoj lidi! 

Takže: Protože už jsem tu dlouho nic nepsala jen kratičké info-začala jsem psát čtvrtou knihu-ano, mám je napsané dopředu :D A všimla jsem si, že už zase nic nekomentujete :( Jo a možná, ale jen opravdu možná hodím na wattpad ještě jednu knížku-z jiné série. Je to dívčí román o koních a tak. Tak jestli máte zájem, tak klidně napište. Vaše Lia W.