Domov za mořem

2.

Cesta k bazénu by mi pěšky trvala minimálně hodinu. Proto jsem, ostatně jako vždy, zamířila k metru, které mi usnadňovalo v mnohém život.

Naštěstí zrovna jedna souprava brzdila, takže jsem ani nemusela čekat v tmavém podchodu, kde se to hemží pouličními hudebníky, spěchajcími lidmi a individui, se kterými se nechcete ocitnou ani minutu o samotě. S výdechem jsem tedy nasedla a aniž bych se nějak rozhlížela zasedla jsem první volné místo.

Abych si zkrátila cestu sklonila jsem hlavu k mobilu a rozklikla aplikaci Wattpad. Bavilo mě číst povídky, ale vždy mi trvalo nějakou dobrou najít. Ráda jsem si prohlížela i ty české, zrovna teď jsem četla jeden pěkný příběh o dívce, která denně dostává balíčky a vzkazy od neznámého kluka. Úplně mě okouzlil. Proto jsem hltala kapitolu za kapitolou a vzhledem k jejich délce jsem brzy byla na "konci." Nemohla jsem se dočkat pokračování.

Stačil mi jediný pohled mimo displej a zjistila jsem, že do cíle mi zbývá jen jedna zastávka. Stoupla jsem si tedy ke dveřím a špičkou kecek jsem podupávala do rytmu mé oblíbené písničky. Vždy jsem se u ní musela usmívat, připomínala mi jeden úžasný zážitek.

Vyjeli jsme z předposlední zastávky a čekala nás trochu delší trasa. A až v tu chvíli jsem vycítila něčí pohled, který mě doslova propaloval záda. Nechápala jsem, že jsem ho celou dobu necítila.

Se záminkou, že chci zkontrolovat informační tabuli, jsem se otočila a můj pohled se střetl s jeho. Okamžitě mi spadl úsměv z tváře a nahradil ho otrávený úšklebek.

O stěnu vlaku byl totiž opřený Sam. Narozdíl ode mě mu na rtech pohrával úsměv a ruce měl sebejistě a ledabyle zastrčené v kaspách šedé mikiny. I přes to jak mě vytáčel jsem nemohla tvrdit, že by byl ošklivý. Právě naopak. Jeho rozcuchané ořiškově hnědé vlasy, karamelové oči a smyslný úsměv byly přitažlivě nadpozemské. Jeho chování však vše sráželo k zemi.

Nervózně jsem se nadechla a s cílem ignorovat ho se otočila zpět k východu, když mi někdo položil ruku kolem pasu. Trhla jsem sebou a prudce se uvolnila z jeho sevření. Okamžitě mi bylo jasné, kdo to na mě šáhl.

"Same! Baví tě to ještě?" okřikla jsem ho hlasitě, možná příliš hlasitě a oplácela jsem mu jeho vtíravý pohled naštvaným výrazem. "Kolikrát mám opakovat, že nemám zájem!" Můj hlas se ztišil do zlověstného sykotu.

Jenže to rozcuchané pako můj vztek nějak nepobíralo. Ruce, ze kterých jsem se vytrhla, si strčil opět do kapes a zazubil se na mě. "A kolikrát já mám opakovat, že jsi zatraceně hezká a moji pozornost si zasloužíš."

"A co jsem probohla provedla, že si ji zasloužím? Vždyť i za vraždu bych měla mírnější trest."

Zacukaly mu koutky a jeho úsměv nemohl být širší. "Jsi vtipná, Annie," oslovil mě, bohužel špatným jménem a na to jsem dost háklivá.

Odsunula jsem se co nejvíc to šlo a bylo mi jasné, že se tvářím jako bych kousla do citrónu. "Jsem Anna. A-n-n-a! Tak jak to teď slyšíš! Je to české jméno, takže mi laskavě říkaj Anno. A nebo ještě líp- Marry," nadechla jsem se k další lavině slov. "Nebo nejlíp mi neříkej nijak a dej mi konečně pokoj!"

Vlak konečně dojel do stanice, respektive jsem zahlédla světlo oznamující vytoužený cíl a souprava začala brzdit. Sam ztratil rovnováhu a s ní i svůj sebevědomý úsměv, ruka mu automaticky vystřelila k držadlu, ale díky síle setrvačnosti ho minul a jeho tělo se poddalo fyzice.

Jakmile jeho tělo narazilo do mého, vykřikla jsem. Ve snaze dostat se z této trapné situace jsem uskočila, bohužel nějaké starší paní na nohu. Bylo mi trapně a celá rudá jsem koktala omluvu.

Otevřené dveře byly pro mě vysvobozením. Rychlým krokem jsem opustila soupravu a s hlavou plnou zmatených myšlenek pokračovala k eskalátorům, rychle na vzduch.

"Marry!" Samův křik dolehl k mým uším, ale já nezastavovala. Kdybych to udělala, asi bych mu jednu vrazila. A nebo se totálně ztrapnila, protože jsem měla v hlavě pořádný zmatek.

Zrychlený dech a dupot bot mi napověděl, že mě přeci jen dohnal. Nechtěla jsem ho vidět, rozběhla jsem se. Bazén už nebyl daleko a Amanda tam dnes určitě bude dřív než já. A pomůže mi. Alespoň taková byla má vize a naděje.

"Omlouvám se. To se přece může stát každému!" popadl mě za ruku a tím mě donutil zastavit. Jen nerada jsem se otočila, v obličeji naštvaný výraz.

Samotnou mě udivilo, jak hlasitě dokážu křičet. "Každému se může stát, že otravuje svoji spolužáčku? Nemůžeš za to, že jsi idiot, co mi neumí dát pokoj a nechápe tak jednoduché sousloví, jako je Get Lost?!"

Nedbala jsem na jeho zmatený a smutný výraz, stejně to celé bylo jen divadýlko, které na mě pro zábavu hrál. Vytrhla jsem se mu a jednoduše jsem se rozběhla pryč. Ignorovala jsem jeho křik, abych se zastavila, ignorovala jsem vyzvánějcí telefon, na jehož druhém konci beztak stála netrpělivá Amanda. Měla jsem vztek na celý svět.

Sam už mě nepronásledoval. Stál se svěšenými rameny a sledoval můj úprk. Ze křiku klesl k pouhému šepotu. Nemohla jsem odhadnout jestli ho to skutečně mrzí a nebo jestli hraje to své divadélko. Ale měla jsem vztek, tak jsem to ani vědět nechtěla.

__________
^&^

Další čast je dopasána. Tentokrát je kratší, ale nechtěla jsem tuto scénu zbytečně protahovat. :D
Ještě nás jich dost čeká. ;) A co si o ní myslíte vy? :) Jen do mě! :D

Tessie