Osudové lásky

23.Část

-Pohled Míši-

Ráno jsem se probudila a zjistila jsem, že v pokoji nejsem sama. Vedle mě na posteli ležel Petr... Vzpomněla jsem si na to, jak jsme se včera dohadovali, že mi opravdu nevadí, když tu bude v tom pokoji se mnou. Spal tu se mnou, vzhledem k tomu, že bylo málo pokojů a když už jsme si tak celej večer povídali a rozuměli jsme si, tak jsem ho nechala spát v pokoji se mnou. Takže jsem se sama pro sebe usmála, vstala jsem a trochu jsem se upravila v koupelně a šla jsem dolu si udělat kávu. Když jsem přišla dolů, tak tam nikdo nebyl. Když jsem tam tak seděla a popíjela kafe, tak to na mě opět nějak spadlo a já opět posmutněla... Bylo mi opravdu líto, jak na tom teď s Ondrou jsme. Neměla jsem ani hlad a chuť k jídlu, takže jsem ani nesnídala. Po asi půl hodince někdo přišel dolů. Ten někdo byla Niki. "Dobré ráno" pozdravila mě Niki "Dobré" pozdravila jsem ji nazpět. Chvíli jsme si povídali o včerejší oslavě, neměla jsem na to sice moc náladu, ale nebudu přece kazit náladu všem ostatním. "Děje se něco?" zeptala se Niki. Když jsem neodpovídala, tak se Niki ptala dál. "Ondra včera nepřijel, co?" řekla.. Já jsem jen zavrtěla hlavou a sklopila jsem pohled. Chtělo se mi brečet. Když jsem zahnala slzy, řekla jsem "V poslední době je to mezi námi nějaké divné.." Niki se mě pokusila uklidnit, ale moc se jí to nevedlo. I tak jsem jí za to byla vděčná. Pak zmínila Petra a to už mi nálada trochu stoupla. Chvíli jsem si jen tak ještě povídali a já jsem se pak zeptala "Martin ještě spí?" .."No, když jsem odcházela, vypadal, že ještě spal." odpověděla Niki a já se usmála.. "Jo, za posledních pár týdnů toho vážně moc nenaspal.." Řekla jsem a napila jsem se ze svého hrnku kafe. Pak jsme tam ještě seděly a já jsem se  opět ztratila ve svejch myšlenkách a pevně jsem se rozhodla, že odsud rovnou zajdu k Ondrovi a všechno vyřešíme, protože tohle už mě nebaví. Niki se začala mračit do telefonu, tak jsem se jí zeptala, jestli se něco děje a Niki mi podala telefon. Byla tam jejich fotka, jak ji Martin žádá o ruku, ale podtím bylo nespočet negativních komentářu. Dalo se to čekat, ale tohle je hrozný. "To jsou ale idioti, nevšímej si toho..." Řekla jsem soucitně. "Děkuju..." Poděkovala Niki a vzala si telefon zpět. Zachvili přišel Martin a ptal se, co děláme, tak Niki mu taky kázala telefon a Martin měl stejnou reakci jak já, akorát samozřejmě trochu horší. Po nějaké době přišel do kuchyně i Peťa a chvíli jsme si tam všichni povídali a já jsem se pak omluvila a chtěla jsem jít už pryč, jelikož jsem se chtěla ještě stavit domů, abych se mohla převléct a pak že půjdu k tomu Ondrovi. Měla bych se ohlásit, že příjdu ale on by mi nezvedl telefon, takže jsem chtěla jít pak rovnou. "Omlouvám se, ale já už budu muset." řekla jsem.. Péťa se hned nabídl, že mě doprovodí tak jsem souhlasila. Šli jsme ke mně a po cestě jsme si povídali a tak... Když už jsme stáli u mě před bytem, tak jsem se s Péťou rozloučila, ještě jsme si vyměnili čísla a FB pak jsem ho obejmula a šla jsem se domu převléct.

Když jsem byla už převlečená, tak jsem si vzala ještě kabelku s potřebnejma věcma a vyrazila jsem k Ondrovi, který bydlel jen kousek odsud. Cesta mi trvala chvilku. Když jsem dorazila, tak jsem se zastavila přede dveřma jeho bytu a pořádně jsem se nadechla. Vyndala jsem si klíče a otevřela.. Ano, mám klíče od jeho bytu, stejně jako on od mého, abychom nemuseli furt zvonit... Přecejen po roce, co jsme byli spolu už to neni divný. Otevřela jsem si sundala jsem si boty a šla jsem směrem do jeho ložnice. To jsem ale neměla dělat... Zaklepala jsem na dveře a s úsměvem jsem vešla. Úsměv mi ale hned zmizel, po tom co jsem viděla. Ondřej ležel v posteli s nějakou holkou a líbali se. Když mě zbystřil, tak se na mě podíval a chtěl jít za mnou, to už mi ale tekly slzy proudem, otočila jsem se a rychle jsem běžela si obout boty. Klíče jsem mu tam nechala, ať si je nechá, u dveří jsem ještě zařvala "Debile!" a pak jsem práskla dveřmi. Běžela jsem rychle pryč. Přes slzy jsem skoro neviděla... Dole jsem se musela  nachvíli zastavit abych to rozdejchala aspoň trošku... Lidi na mě divně koukali, jelikož jsem měla řasenku rozteklou po celém obličeji a stále jsem brečela... Po chvíli jsem slyšela kroky, tak jsem se otočila a byl to Ondra. "Míšo, nech mě ti to vysvětlit..." řekl Ondra. "Nech mě být, Ondřeji... Vypadni... Neni co vysvětlovat, už tě nechci vidět, chápeš!? Neslyšels?? Vypadni z mého života!" zařvala jsem na něj. Nechtěla jsem... Tak hrozně mě bolelo to, co jsem řekla... Pořád jsem ho hrozně milovala, ale už jsem to prostě neudržela... Moje srdce bylo zlomené na několik malinkatých kousku.. Jak mi to mohl udělat?? Já ho milovala... Ondra  tam ale i přes to, co jsem mu řekla stál a stále mě sledoval. Já už jsem tak nemohla, otočila jsem se a chtěla jsem jít pryč, ale sama sobě bych to pak neodpustila. Otočila jsem se a se sklopenou hlavou jsem řekla téměř neslyšné "Promiň", ale moc dobře jsem věděla, že on to slyšel. Otočila jsem se zpět a začala jsem utíkat pryč. Nastoupila jsem do autobusu a nechala jsem se odvést k vile, kde nejspíš stále bude Niki s Martinem. Vlétla jsem dovnitř... Bez pozdravu... Opřela jsem se o zeď, sjela jsem po ní dolů a začala jsem ještě víc brečet. Niki ke mě hned přiběhla a objala mě. "Míšo, v klidu, pššt... To bude dobrý..." Uklidňovala mě. Byla jsem jí vděčná, ale v mém záchvatu breku to bylo vcelku k ničemu. Když jsem se trochu zklidnila, tak jsem si s Niki sedli do obejváku a já jsem ji postupně řekla, co se všechno stalo a Niki mě vyslechla. "Niki, já nevim, co mám dělat... Hrozně mě tím zranil, já už nevím, jak dál, já už nemůžu... Ale miluju ho..." Řekla jsem úplně bezradně a opět jsem cítila, jak mě v očích štípou slzy a po chvíli mi opět začaly stékat po tvářích. "Udělej, to co ti radí srdce." Řekla Niki a pak se zvedla a šla naproti Martinovi, který přišel. Tak to byla od Niki vážně rada, úplně úžasná, fakt to mi pomuže... (:D) Chvíli jsem tam ještě seděla, ale pak jsem se rozhodla, že půjdu pomoct s uklízením, abych se trochu odreagovala.Telefon jsem si vypla už když jsem seděla v autobuse, jelikož už v té době jsem měla pět zmeškaných hovoru a dvacet zpráv od Ondry. Ani jsem si je nepřečetla, jen jsem vypla telefon. Když jsem procházela kuchyní, tak na mě Martin s Niki volali, ať se jdu s nima najíst. "Ne, děkuju, už jsem jedla." řekla jsem s mírným úsměvem. Pravda je taková, že jsem vubec nic nejedla celej den, páč ani tady jsem si nadela nic k snídani, ale jednoduše jsem teď neměla chuť ani náladu na jídlo. Pak jsem se sebrala do horního patra a šla jsem uklízet. Po asi čtvrt hodince přišel Martin, který podle všeho měl taky uklízet tady nahoře. "Míšo, co se stalo?" zeptal se s obavama v hlase. Nejdřív mi nedocházelo, jak se dozvěděl, že se něco děje, ale po chvilce mi to došlo. Byla tu možnost, že mu to Niki řekla a nebo si všiml mé rozmazané řasenky, kterou jsem si zapoměla upravit a navíc to ani nemělo cenu, protože jsem nepřetržitě brečela... Začala jsem Martinovi postupně vyprávět, co se stalo. A opět jsem se u toho rozbrečela. "To je idiot." řekl Martin, položil hadr a šel mě obejmout. "Děkuju" řekla jsem mu. "Není za co, Míšo... Víš, že jsem tu pro tebe." řekl Martin a já jsem se odtáhla a otřela jsem si slzy. "Když já prostě už nevím, co mám dělat. On mě celej ten měsíc podváděl a já... Já prostě nwm co mám dělat..." řekla jsem a sesunula jsem se k zemi, kde jsem seděla. Ano, teď musím vypadat úplně jak největší troska, ale já prostě už nevím, jak dál. "Míšo, vykašli se na něj... Je to debil, když tě podvedl. Je spoustu kluků, kteří si tě budou vážit... On si tě nezaslouží." Řekl Martin a klekl si ke mně. "Děkuju..." Řekla jsem znovu, pak jsem se zvedla a začala uklízet.

-Pohled Ondry-

Seděl jsem u sebe v ložnici s mojí kamarádkou a povídali jsme si. Náramně jsme se bavili a z ničeho nic mě políbila... Byl jsem překvapený, ale spolupracoval jsem. Uživali jsem si té chvíle oba. Slyšel jsem nějaký hluk, ale myslel jsem si, že je to jen brácha. Jenže když pak vtrhla do ložnice Míša... Všechno jsem si uvědomil, ale to bylo boužel už pozdě. Hned utíkala... Ještě na mě zařvala "debile", pak třískla dveřma a utekla. Nandal jsem si boty a běžel jsem hned za ní. Zastihl jsem ji kousek od vchodu, jak se opírá o zeď a vydýchává v hysterickém pláči. "Míšo, nech mě ti to prosím vysvětlit.." řekl jsem. Nikdo si nedokáže přestavit, jak hrozné bylo na ni koukat, jak je zničená. Bylo mi líto toho, co jsem udělal. A v téhle chvíli jsem si uvědomil úplně všchno. Jak za celej tenhle měsíc musela trpět, mezitím co já jsem si užíval zábavy a na ní jsem si nebyl schopnej udělat čas. Řvala na mě pár nadávek, ale ignoroval jsem to... Věděl jsem, že mi to moc dobře patří. Hrozně jsem chtěl něco říct, ale nemohl jsem, jako by mi nefungovali hlasivky. Když už chtěla utéct, tak se ještě naposled otočila se skloněnou hlavou a zašeptala "promiň", tak, abych to slyšel jen já. Pak ale nadobro zmizela... Chtěl jsem běžet za ní, ale nohy jakoby mi zkaměněly. Začaly mi pomalu téct slzy... Teď jsem si plně uvědomoval, co jsem jí provedl. Sedl jsem si na studenou zem a hlavu jsem složil do dlaní. "Jsem debil..." Zařval jsem sám na sebe. Ztratil jsem tu nejúžasnější holku, kterou jsem kdy mohl mít a to jen vlastní chybou... Proč já blbej jsem si na ni něudělal alspoň chvíli čas a užíval jsem si místo toho, abych byl s ní... Tak hrozně mě to mrzí... No, teď už je pozdě na litování sebe samého...

***

Ahojte :) takže chtěla bych jen říct, že nic z toho, co jsem tu napsala, nemyslím vážně... Ondru úplně zbožňuju, ale potřebovala jsem nějakej zvrat. Musím se přiznat, že jsem nad tím přemejšlela dost dlouhou dobu, jak toto udělám.. Nemohla jsem se rozhodnout. Všechno mi to přišlo takové moc drsné vzhledem k tomu, že mám Ondru ráda. Takže jsem se musela poradit s kamarádkou, která se mnou společně píše tento příběh. Bylo spoustu nápadů, ale já jsem se nakonec rozhodla pro tento. I když mi věřte, nepsalo se mi to vůbec dobře. No, to je asi všechno, co jsem vám chtěla říct, takže doufám že se líbilo :) -Marťa