Best Win of All [Larry]

Chapter 24

Ani nevím proč, ale tenhle díl se mi hodně líbí. Už několikrát jsem si ho četla a pokaždé ve mně zanechal takový příjemný hřejivý pocit a taky údiv nad tím, že ta slova vzešla ze mě. Člověku nad tím až rozum stojí. Každopádně je to jenom můj pocit, ale i přesto bych byla ráda, kdyby jste díl sami nějak zhodnotili - jakkoliv. Jinak budu nucena od příštího dílu přiostřit konce, aby byly napínavější. A věřte mi, že já to stejně udělám, jelikož už jdeme pomalu do finále, takže je na Vás, jak moc mě budete chtít povzbudit do dalších projektů, ale věřte mi, že každý komentář je opravdu velkým povzbuzením. Takže Vám děkuji za dosavadní podporu a těším se na tu další :)

*Dex*

Celý den jsem se na něj těšil, tak mi trochu té dravosti nevadilo. Naopak. Ještě více jsem ho na sebe přitlačil a dožadoval se stálé pozornosti jeho rtů, které chvíli co chvíli měly namířeno jinam. Neměl jsem problém s tím, že chtěl líbat i něco jiného než mé rty, ale dnes jsem si ho chtěl vychutnat především na nich, proto jsem musel kontrolovat jejich soustředěnost na mých hladových rtech.

Po chvíli nám však oběma z toho zběsilého tempa došel dech. Harry opřel své čelo o mé a pomalu se s úsměvem na tváři rozdýchával. A musím říct, že už jsem si pomalu začínal zvykat na ta tmavá místa, kam mě rád zatahoval. Dokázal jsem v nich už rozpoznat jeho obrysy a poznat, kdy se mu koutky úst zkroutí do rozkošných ďolíčků. Dokonce jsem v té černo šedé změti stínů viděl i jeho narůžovělé tvářičky. Až natolik dobře mi má paměť sloužila, aby byla schopná dokreslit do tmy vše, co na něm bylo tak okouzlující.

„Co tady děláme? Tady bychom být neměli." Vyjádřil jsem své tiché obavy a při té příležitosti se rozhlédl kolem. Všude byla tma. I kdyby někde někdo stál, neměl jsem šanci ho zahlédnout.

„Máme rande," odpověděl s úsměvem.

„No to ano, ale to jsme mohli mít i v pokoji a nemuseli bychom přitom riskovat, že nás zatknou za vloupání. Jestli nás tady chytí..."

„Ty klíče jsem neukradl, jestli máš obavy z tohohle." Harry se zasmál a znovu bylo vidět, jak se baví na tom, že já nic nevím a vlastně se ještě divím jeho drzým, nezvyklým způsobům. Snažil jsem se tedy trochu nastartovat svůj mozek a zamyslet se nad tím, když v tom mě to ťuklo.

„Ne. Neříkej mi, že ti to tu nějak záhadně patří. Nekoupil jsi ten stadion jenom proto, abychom si tu mohli dát jedno rande, že ne?" Odpověď jsem už sice znal, ale tak moc jsem si ji nepřál slyšet. Nemohl jsem uvěřit tomu, že by to ten vůl byl skutečně schopný udělat. Tedy, už jsem u něj viděl hodně věcí a dle toho bych mohl soudit, že ano, ale i když by to byla asi ta nejromantičtější věc na světě, byla by to taky pěkná volovina. A já nechtěl, aby kvůli mně dělal voloviny.

Harry se ještě více rozesmál a otočil se ke mně zády. Předtím však ještě nahmatal mou ruku a vyvedl mě z té tmavé místnosti ven. V hale svítilo ostré světlo, takže jsem automaticky začal mhouřit oči, které se přizpůsobovaly novému světlu. „Harry!" okřiknul jsem ho tiše, když mě beze slova dál táhnul tou velkou halou. „Tohle není sranda."

„Je to sranda, když si myslíš, že bych koupil stadion jenom kvůli rande." Fakt ohromná legrace. Normálně si ze mě utahoval a nehorázně moc se na tom bavil. Rád bych se bavil s ním, ale dokud jsem nevěděl, co provedl, byla ve mně malá dušička.

„Snažím se si to nemyslet, ale ty mi nedáváš jinou možnost!" Můj hlas od strachu a zloby vyletěl až do výšin a on konečně prudce zastavil. Nevypadalo to, že by ho to naštvalo. Vlastně se tvářil něžně jako neviňátko. Svou dlaní jemně pohladil mou tvář a poté přitiskl své rty k mému čelu.