Když jsem poprvé uviděla tu krásu a zaslechla cval, adrenalin se ve mě nahromadil a já cítila, že to musím zkusit taky.
Došla jsem do stáje a zaplatila si jednu hodinu...zalíbilo se mi to. Začala jsem tam chodit každý týden. Tolik pádů, tolik zlomenin, ale nikdy jsem ani nepomyslela na to, že bych přestala. Vždy když jsem kvůli něčemu zlomenému, naraženému nebo namoženému nemohla jezdit, stále jsem se cítila na to abych znovu na koně usedla.
Šel čas a já měla, už zase, nalomené žebro. Seděla jsem doma a koukala na notebooku na videa z posledního tréninku, kde jsem si žebro nalomila. "Sakra, jak je možný, že jsem tady pořádně nepobídla!" zakřičela jsem naštvaně. "Nebyla to tvoje vina, chyby dělá každý..." uklidňovala mě máma. Nechtěla jsem sedět doma. Chtěla jsem jít jezdit. Svého koně jsem neměla, ale chtěla.
Šla jsem se tam aspoň podívat. Elis si zrovna brala klisničku na, které jezdím já. Jmenuje se Lyciana (ten kůň). Elis je členka klubu, jako já. Chová se hrozně arogantně a nemá mě moc v oblibě. "Ahoj, ty jdeš jezdit Lyci?" zeptala jsem se jí s úsměvem, "Jo, když ji ty nejseš schopna jezdit..." řekla namyšleně a podívala se na moji ortézu ke které jsem měla přidělanou i ruku. Lyciana u ní byla hrozně neklidná. Byla jsem jediná kdo jí chtěl jezdit, ostatním vykopávala, vyhazovala je a vzpírala se, jen podemnou byla v pohodě. Líbila se mi už od začátku, mám s ní zvláštní pouto. Když si ji nauzdila a nasedlala, trenérka ji poslala na jizdarnu a vzala si lonžovací bič. Nasedla na ni a Lyciana začala vykopávat. Elis do ní začala mlátit bičíkem. Zavolala jsem na ní "Nééé, nemlať ji, půjde do vzpěru!" jen co jsem to dořekla Lyciana se postavila na zadní a Elis spadla na zem. Lyciana se rozeběhla ke mě, jednou rukou jsem jí chytla za otěže a pošeptala jí "Šikulka moje" sice to bylo trochu škodolibé, ale co, pořád o Lycianě říkala, že je to kůň na nic a bez potenciálu. Trenérka přiběhla k Elis a pomohla jí na nohy, samozřejmě si šla pro jiného koně.
"Hele Meli?" zeptala se mě trenérka "Nechceš si Lycianu koupit? Normálně by tady mohla bejt ustajená a ty bys na ni jezdila v klubu, ale byla by tvoje..." v hlavě se mi ozývalo 'JO, JO, JO KUP SI JÍ!!' ale nevěděla jsem co na to řekne máma. "Zeptám se rodičů, ale já bych jí brala hned" odpověděla jsem nadšeně trenérce.
Elis se na mě naštvaně dívala, dělala jsem že jí nevidím.
