Trust me

Kapitola patnáctá

No, dneska máme takovou nudnější, ale snad se bude líbit~

Shina

Probudila jsem se prudkým švihem do sedu se zalapáním po dechu. Vytřeštěnýma očima jsem hleděla na bílou zeď před sebou, prožila jsem si další deja vu. Tady už jsem přeci jednou byla, nebo se mi to zdálo?

Shodila jsem ze sebe peřinu a identifikovala pokoj jako nemocniční. To se mi nelíbilo. Sevřelo se mi srdce,  vynechalo pár úderů. Urychleně jsem prohlédla své vlastní tělo, ale tam kromě jedné modřiny na lokti nebyl ani škrábanec. Co se tedy stalo, že jsem skončila v nemocnici?

Hichigo.

Málem jsem z té postele spadla, když mi to došlo.

Měl autonehodu.

Do očí se mi nahrnuly slzy, kvůli nimž jsem zakopla a zarazila se až o sněhobílou zeď. Svezla jsem se po ní na kolena a hřbetem ruky si utřela obličej. Musím být silná. Určitě je v pořádku, stačí věřit v tohle. To, jak jsem se sem dostala já, mě přestalo zajímat. Myslela jsem pouze na to, kde je Hichigo a co se s ním stalo.

Náhle se otevřely dveře a dovnitř pomalým krokem vstoupil modrovlasý muž v dlouhém lékařském plášti. Nejspíš doktor. Polkla jsem a zvedla se, abych nepůsobila tak zoufale, jak jsem se cítila a jak jsem s jistotou musela vypadat. Naposledy jsem popotáhla.

,,Slečno, měla byste si lehnout," poradil mi doktor a hlavou pokynul k lůžku, na nějž jsem se alespoň posadila. Objevila se za ním tmavovlasá sestřička, která se na mě povzbudivě usmála. Moc velký účinek to nemělo, ale i tak se její snaha počítala.

,,Doktore?" oslovila jsem muže, přičemž jsem si všimla jeho cedulky. Opravila jsem se: ,,Doktore Kurotsuchi?" Potřebovala jsem, aby mi odpověděl na jisté otázky. Jinak bych to nejspíš psychicky nezvládla. Nemocnice na mě působila velice depresivně, respektive mě do depresí uváděla.

Modrovlasý pozvedl obočí. ,,Ano?" Poté se zarazil a ohlédl se na svou sestřičku. ,,Nemu, přines jí něco k pití. Prospala celou noc." Jakmile dívka poslušně odběhla, doktor se ohlédl na mě. ,,Copak Vás trápí? Nebojte, do zítra si vás tu necháme na pozorování a pak vás pustíme."

To byla jedna z mých otázek, ale rozhodně ne ta nejdůležitější. Po zádech mi přeběhl nepříjemný mrazík ve zlé předtuše, musela jsem sklonit hlavu a ztišit hlas, abych udržela vzlyky na uzdě. ,,Byl sem přijat bělovlasý mladík po autonehodě... jak to s ním dopadlo...?"  Poslední slovo nebyla téměř slyšet, jak tiše jsem mluvila. Jen těžko mi ta slova šla přes jazyk.

Dlouhou dobu nikdo nepromluvil. Ani já, ani Kurotsuchi. Začínala jsem se obávat nejhoršího, když vtom se doktor uchechtl a posadil se vedle mě. ,,Tak to ty jsi ta jeho přítelka, jo? Včera jsme přijali spoustu nových pacientů, tak nikdo moc netušil, jaké jsou mezi vámi spojitosti... ale teď už mi to je jasné. Nemusíš se bát, žije. Nemělo by se, ale chceš se za ním jít podívat?"

Celý svět mi rázem přišel hezčí a veselejší. Na jednu stranu jsem tomu nedokázala uvěřit, možná proto jsem místo nadšeného úsměvu a výkřiku jen souhlasně přikývla. Přijala jsem a najednou vypila celou skleničku vody, kterou mi donesla sestra, a mohli jsme vyrazit.

Zdejší chodby mě docela děsily. Byly takové ponuré, stále stejné a motalo se jimi mnoho zraněných lidí. Sem tam proběhlo pár sestřiček ve stejných, světle žlutých uniformách, nebo někoho provezli na lůžku. Čím déle jsme šli, tím více se mi svíralo hrdlo. Co když to, co Kurotsuchi řekl, byla jen milosrdná lež, jíž mě chtěl uklidnit? Byla jsem na pochybách.