Ze života Jany

Všechno jednou začíná

Milý deníčku...ne... Ahoj deníčku...taky ne, no prostě abych nějak začala, už je to rok a dva měsíce co jsem na střední škole, teda jsem ve druháku na umělecký škole a mě se strašně líbí jeden učitel na naší škole. Učí dějiny výtvarné kultury. V prváku jsem tolik neprožívala jeho hodiny, ale teď vždy když se na mě podívá tak ve mě zamrazí. Opravdu nevím čím to je.

Dneska je 27.10.2015 a jsem doma u počítače. Dnešek proběhl docela dobře. Ráno, ještě na intru, se mi sice nechtělo vstávat, ale nějak sem se vykopala z postele. Tak nějak mě k tomu donutil impuls v mém těle, který mi říkal, že máme dneska hodinu dějin. Potom jsem se teda začala oblékat a malovat, i když se nemaluji nijak zvlášť často, dnes se mi chtělo. Začalo mi kručet v břiše a to byl signál aby jsme šli na snídani. Zbytek rána probíhal vcelku klidně.

Čím blíž byla hodina dějin, tím víc jsem byla, teda aspoň v mé hlavě, spokojenější a šťastnější. Ještě před ní jsme měli češtinu. Psali jsme písemku z literatury, která byla naštěstí lehká, nebo si to teda aspoň myslím. Po hodině jsem šla na oběd....k němu asi nic víc nenapíšu, protože není co, jen to že byla rajská omáčka....Konečně jsem se dočkala. Seděla jsem v lavici otočená zády k dveřím. Už bylo delší dobu po přestávce a já věděla že musí každou chvíli přijít. V tu chvíli se otevřely dveře a jen jsem slyšela: Dobrý den! Měla jsem hrozně zvláštní pocit, když usedl na židli, rozhlížel se po třídě, ale já ho tak nějak nevnímala, jen jsem se dívala jak se on dívá a přemýšlela jsem o tom co má na sobě (měl nějaký černý, možná tmavě modrý svetr s bílými proužky). Moc se mi to na něm nelíbilo, ale co se dalo dělat. Vlasy měl asi jako vždy moc neupravené. Dívali jsme se na nějaký film o Římě. Když jsem se zadívala na učitele, hned mi v hlavě hlas řekl že je mnohem zajímavější než ten film. Ani jsem se nenadála a byl konec hodiny. Při odchodu jsem se jako vždy na něj ohlédla, ale on si bral věci ze stolu, takže mě neviděl.

Zbytek dne jsem strávila na cestě domů z intru, protože jsou prázdniny. Po cestě se nic zajímavého nedělo. Když jsem dojela na nádraží, šla jsem naproti mamce do práce. Asi po deseti minutách čekání na mamku přišla a hned pro nás přijel bratr, který jel taky z práce a vezl nás domů. Po cestě jsme nakoupili a teď už se dostávám pomalu do chvíle co právě píšu, Takže to ukončím. Tak se teda mě deníčku a možná zítra (asi určitě) se zase setkáme. Čau!!