Osudové lásky

25. Část

O týden později
-Pohled Niki-
Za ten týden se toho vlastně tak moc nestalo... Chodila jsem do školy, učila se a volný čas trávila především s Martinem. Míša se za celou tu dobu neozvala. Vlastně jsme ji s Martinem moc nechápali. Neudělali jsme nic špatně, jen jsme jí chtěli pomoct s něčím, co ona sama by nebyla schopna sama udělat. Zkrátka nám na naše zprávy neodpovídala. Na Facebooku se naštěstí občas objevila a i před barákem jsme ji několikrát viděli, takže jsme aspoň byli rádi, že se jí nic nestalo... Trochu jsme se o ni báli, protože i Míša je celkem horká hlava, která by později mohla svých činů z minulosti litovat...
A Ondra... Ten už samozřejmě na svoje propíchlé pneumatiky přišel. Vlastně si jich všiml už druhý den, v pondělí, když potřeboval pro něco zajet. Ještě že nás nakonec s Martinem napadlo přiložit k našemu dílu lísteček - samozřejmě jsme se na něj nepodepsali, ani nějak nezdůraznili, že jde o pomstu...
A co se týče těch haterů... Ta první vlna se už celkem uklidnila. Občas mi ještě někdo sice napíše, že jsem ubohá, ale za ten týden jsem se tak nějak naučila si z toho nic moc nedělat. Pokud mi píšou jen na FB, dá se to ještě zvládat.
A když jme u těch haterů... Celkem dlouho jsem neslyšela o Kamilovi, který vpustil do oběhu tu fotku, která měla z následek tolik negativních reakcí... Ale nějak jsem to neřešila, protože po tom, co nám provedl, jsem ho ani moc nechtěla vidět...
Byla sobota. Přesně týden poté, co jsme se pomstili Ondrovi a naposledy mluvili s Míšou. Měla jsem sraz s Martinem před barákem, měli jsme dneska před sebou hodně práce. Přes týden jsme totiž vymysleli plán, který by mohl Míše aspoň trochu zvednout náladu. Nemohla jsem si nevšimnout, jak už před týdnem, když jsem jen zmínila jméno Petra, se Míša úplně rozzářila. A tak byl Petr součástí našeho plánu, jak ze současné zničené Míši opět udělat starou dobrou veselou Míšu, kterou jsme všichni znali. Samozřejmě jsme nemohli tušit, jak oba na náš geniální návrh zareagují, protože ani jeden z nich netušil, co chystáme... Ale vám je to už jistě jasné - stejně jako se Míša na začátku léta rozhodla, že my s Martinem se musíme dát dohromady, je i nám jasné, jak moc se k sobě hodí Míša s Petrem. A byli jsme s Martinem domluvení, že budem dělat cokoliv, abychom ty dva prostě dali dohromady.
Posadili jsme se teda na lavičku a Martin Petrovi zavolal. Chvíli se zdálo, že možná ještě spí, ale po chvíli to zvedl. "Martine?" Ohlásil se.
"Jo, to jsem já. Mám pro tebe návrh... Možná trochu zvláštní, ale myslím, že se ti bude líbit..."
"Co se děje?"
"Potřeboval bych, aby ses sešel s Míšou..."
Na druhé straně bylo chvíli ticho. "Nepřehnal jsem to?" Zeptal se mě překvapeně, to už ale do telefonu opět Petr promluvil.
"To je nějaký... Vtip?"
"Ne, samozřejmě že ne... Jen jsem myslel, že by Míše mohlo udělat radost, kdybys na ni dneska.... Třeba okolo šesté zazvonil... Nebylo jí v poslední době zrovna do smíchu a my s Niki jsme jí tu náladu zrovna zlepšit nedokázali, takže jsi vlastně poslední možnost..." vyprskla jsem smíchy. Tahle debata začínala vypadat zajímavě. "Ehm... No, díky... Tak možná se na chvíli zastavím..." odpověděl trochu nejistě. "Dík, hrozně jsi nám pomohl" rozloučil se s úsměvem Martin. "Míša nás zabije..." zašeptala jsem ohromeně a pobaveně zároveň, když ukončil hovor. "Míša nás bude milovat..." opravil mě Martin, když si schovával mobil zpátky do kapsy...

-Pohled Míši-

(po týdnu)

Právě jsem se hodně nudila. S Niki a Martinem se nebavím, tak zkusim zavolat Carrie. "Ahoj, Carrie... Nemáš dneska čas? Mohly bychom na nákupy..." zeptala jsem se jí, když mi to zvedla. "Jé, ahoj Míšo... Jasné, tak ve tři sraz v obchodě?" řekla nadšeně "Jasné" řekla jsem a zavěsila. Měla jsem radost, dlouho jsme se neviděly... Celou dobu co jsme byly na nákupech jsme se suprově bavily. Když už jsme měly dost tašek s oblečením a různýma věcma, tak jsme se rozhodly si zajít na kafe. Když už jsem měly objednáno, tak jsme si sedly s kafem ke stolu a začaly jsme si povídat. Vše bylo ok do té doby, dokud se Carrie nezeptala na mě s Ondrou. "No, víš... Já se s ním rozešla... Teda oficiálně ne, ale myslím, že to pochopil..." řekla jsem a koukala jsem se do země, protože už jsem opět cítila, jak mě v očích pálí slzy. "Míšo, to je mi líto... Omlouvám se..." Řekla Carly. "To je v pohodě..." řekla jsem zvedla jsem hlavu a trochu jsem se pousmála. "Vím, že to asi nechceš řešit, tak se tě na to ptát nebudu." řekla. "To je v pohodě." řekla jsem. "Chceš asi vědět, co se stalo, že?" řekla jsem. Ona jen souhlasně pokývala hlavou. "No, ono je to vlastně úplně jednoduchý. Přišla jsem k němu domů s tim, že se s ním chci domluvit, jak to bude dál páč měsíc na mě neměl čas, ale když jsem vešla k němu do pokoje, tak jsem ho tam načapala s nějakou holkou jak se líbají..." řekla jsem. "Aha to mě opravdu mrzí..." řekla Carly a obejmula mě. Ještě chvíli jsme si povídaly, ale pak jsem se obě rozhodly, že už pojedem domu, tak jsem se rozloučily a každá jsme se vydaly svým směrem... Když jsem dorazila domů, tak jsem trochu poklidila, uklidila jsem si nové věci a pak jsem si sedla na postel a pustila jsem si notebook... Když jsem zapla internet, tak jsem si rozjela FB a chvíli jsem jen tak projížděla... Pak jsem ale našla článek, na kterém byla moje a Ondrova fotka rozpůlená na půl. Rozklikla jsem to, protože jsem si myslela, že jsem už v pohodě a že dokážu nebrečet, že jsem se s tim už prostě vyrovnala. Když na mě vyjela ta stránka, tak jsem si to začala číst... Byla jsem ani ne v čtvrtce článku a už jsem opět cítila, jak mi tečou slzy po tvářích. Člověk by řekl, že po tom týdnu už nebude co brečet... No asi stále je... Notebook jsem zaklapla a šla jsem do kuchyně a opět jsem si vyndala tak výbornou tekutinu a v těchto chvílich mého nejlepšího kamaráda, Jacka Danielse... Nikdy jsem toho tolik nevypila, jako za poslední týden. Neobtěžovala jsem se s tím si vzít skleničku a začla jsem opět hltat loky tak chutné tekutiny co tak přijemně pálí v krku... Seděla jsem na zemi v kuchyni jen v krátkých kraťasech a svetru. Brečela a u toho pila Jacka. Někdo zazvonil, tak jsem šla otevřít. Byl to Petr... Normálně bych si nadávala, jak můžu otevřít, že vypadám hrozně, ale v tuhle chvíli mi to bylo upřímně uplně jedno... Neřešila jsem to, že jsem rozcuchaná, nejsem pořádně oblečená a ani to, že mám opět rozteklou řasenku po celém obličeji. "Ahoj" řekla jsem a uvolnila jsem mu prostor, ať může jít dovnitř. "No ahoj..." řekl Petr trochu vyvedený z míry. Zavřela jsem dveře a opět jsem se napila ze své flašky. "Dáš si taky?" zeptala jsem se mírně opileckým hlasem. "Ne, děkuju a ty už bys taky neměla..." řekl Petr. Přišel ke mě a sebral mi láhev z ruky. Chvíli jsem protestovala, ale když jsem zjistila, že to nemá smysl, tak jsem si poraženecky sedla na gauč a koukala jsem do blba mezitím co Petr šel uklidit láhev s alkoholem. "Neměla bys tolik pít..." řekl Péťa, když přišel do obýváku..."Hmm" zamručela jsem... Byla jsem úplně mimo už jsem ani moc nevnímala, co Petr říkal. Už jsem cítila jen to, jak mě vzal do náručí a někam mě nesl... Obmotala jsem ruce kolem jeho krku a hlavu jsem přitiskla k jeho hrudi... Byla jsem schopna rozeznat, že se pousmál. Pak už jsem jen cítila, jak mě položil na něco měkkého, tím pádem předpokládám, že to byla postel. Chtěl odejít... "Nechoď, prosím..." řekla jsem. Petr se zastavil uprostřed kroku a otočil se zpět. "Chceš, abych tu zůstal s tebou?" zeptal se překvapeně Petr... "Ano..." řekla jsem a poklepala jsem na místo vedle sebe. Petr si lehl vedle mě a já jsem se k němu přitulila. "Děkuju..." řekla jsem. "Za co?" zeptal se Petr. "Za všechno..." řekla jsem a pak už jsem se dostala do říše snů...