Já se vrátím!

Prásk!!

Alex

Vojsko už bylo skoro u mě. Proměnil jsem se zpátky na člověka. Když ke mě přijeli, zmateně se na mě dívali.

"Kde jsou? Kam zmizeli?" řekl generál. Pak si mě změřil nedůvěřivým pohledem. "byli dva, jeden odletěl, kde je ten druhý?" vystoupil z davu králův nejlepší přítel, rádce Retis, a zašklebil se na mě. Už jako mylý jsem ho nesnášel. "O něčem nevím?" zeptal se potom. Zamračil jsem se.

Potom pokynul ostatním mužům, aby na mě namířili kuše. Pozdvihl jsem obočí. "Jdeme, Alexi." řekl s opovržlivým pohledem a pak nasedl na svého koně a pobídl ho do cvalu.

Ardhes

Letěla jsem co mi síly stačily. Chachá, konečně je mám z krku! pomyslela jsem si radostně zavřískla. To je neuvěřitelný! já jsem drak! pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Co všechno bych mohla dokázat s takovou silou?! Prozačátek, dostat se zpátky do Vatrionu.

BUM!!

Au, co se stalo? Otevřela jsem oči. Ležela jsem na zemi. Pořád jako drak. Bezva. Chtěla jsem vstát, ale něco mi v tom bránilo. Zvedla jsem jednu ruku. Ne, nezvedla! Měla jsem ji v nějaké kovové pasti. Takové pasti se dávali do lesa na lov divokých draků. Sakra!! Tak to jsem v háji, jestli se odtud hned nedostanu.

Mohla bych se přeměnit na člověka. Kdybych věděla jak. No, drakem jsem se stala poté co jsem se naštvala ve městě. Třeba, když se uklidním, budu zase člověk. Dobře, zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. V klidu, v klidu, v klidu.

Ztěžka jsem položila hlavu na zem a zavřela oči. Dobrý, to bude dobrý.

Prásk!!

Co to bylo? Rychle jsem ty oči zase otevřela. Nikde nikdo. Pak jsem ucítila dunění země. Uslyšela jsem řehtání Rintigů. To jsou takoví středně velcí plazi. Jsou rychlejší než koně, ale také trochu neohrabanější. A oni teď mířili sem. Sakra!!

Začala jsem cukat s tou rukou, kterou jsem měla skříplou v pasti. Nic, nepovolilo to. V dálce jsem zahlédla modrý prapor. Vatrionci. Ti by mi mohli pomoct. Přijeli blíž a prohlíželi si mě.

Na co čumíte? zařvala jsem. Až pak jsem si uvědomila, že mi nerozumí. Ten, který vypadal, že to všechno vede sesedl z koně a vzal si do ruky drakolovecký hák, kterým se drakům podřezává hrdlo. Zmlkla jsem. Ten vůdce si mě spokojeně prohlédl.

"To je kus." řekl směrem ke svým nochsledům. Zasmáli se a souhlasně přikývli. Přišel ke mě a jednou nohou stoupl si na moji uvězněnou ruku. Zavrčela jsem a ohnala se po něm. Uskočil a zasmál se. "Je to dračice" řekl. Jak to sakra poznal?!

Potom přešel zpátky ke svému koni a vytáhl z brašny nějakou stříkačku. Ne, ne, ne!!! Přišel zpátky ke mě. Začala jsem sebou zmítat, na to ať ani nemyslí. "Buď v klidu....tohle tě jenom na chvilku uspí. Za pár hodin už zase budeš moct skákat. Nebo spíš ležet v kleci a čekat na své využití." zasmál se a bodl mi tu injekci do ruky.

Pak už jsem viděla jenom tmu. Ten pocit beznaděje mě užíral. Byl to velmi nepříjemný pocit. V té tmě jsem měla hodně času na přemýšlení. Došlo mi, že jestli se neproměním, může být už za pár hodin po mě. A to by bylo sakra blbý!!

******

No jo no...Taky to není nějak extra část, ale snažila jsem se :D ale opravdu těžko se píše, když u toho hraje televize, vříská andulka a opírá se o mě pes :D

Budu ráda za votes a komenty!!

Thenk ja :D :D