Osud...

5 kapitola

Jak jsem tam tak zasněně seděla, málem jsem se rozbrečela. Zabránil mi v tom známí smích, dost známí. Rychle jsem se otočila a spatřila Karin. Tu mrchu, která určitě stojí za tím vším. Že táta pro mě nepřijel.

Když mě spatřila, usmála se do širokého úsměvu a roztáhla paže, a tím mi dala najevo, že mě chce obejmout. Ale já jsem na ní poznala ten její falešný úsměv, když to chce takhle, tak budeme hrát tu její hru. Ahoj zlatíčko dlouho jsem tě neviděla, řekla Karin, až moc nadšeně. Ahoj, falešně jsem se usmála, abych od dní měla už pokoj. Když mě obejmula, začala se mě ptát: jaký byl let, jak se mám, a jestli jsem si nikoho nenašla. Když jsem jí na ty otázky odpověděla, zeptala jsem se jak se má táta a kde je.

Karin se lehce usmála a řekla: no víš, on by pro tebe přijel, ale musel odjet do Japonska.

Co v Japonsku? A kdy se vrátí?

Má tam nějaký jednání a vrátí se až za tři dny. A já tě mám hlídat. Takže budeme moc chodit nakupovat, řekla mi až moc nadšeně.

Jo to bude super, odpověděla jsem jí s falešným nadšením. Hlavně se mi odehrávala jenom jedna otázka. Proč mi sakra nezavolal, že nemůže přijet? Jak jsem tak přemýšlela, začala na mě Karin něco mluvit, ale já jí nevnímala. Dokud mi neluskla před obličejem, seš tu? Řekla

Co jo jsem.

Tak mě začni vnímat, odpověděla mi na to Karin.

Nad touhle větou jsem protočila jenom oči a mile jsem jí řekla: co potřebuješ?

Ona se pouze usmála a zeptala se, jestli nemám hlad. Ne nemám, odpověděla jsem a odešla jsem do svého pokoje, který už nebyl mým pokojem. Potřebovala jsem se nějak vzpamatovat a tak jsem se rozhodla, že si vybalím věci z kufru. Když už jsem měla skoro všechny věci uklizený, tak jsem chtěla podívat na fb co je nového. Když jsem šla ke stolu, uviděla jsem tam něco připnutého na nástěnce. Byla to obálka a na ní bylo napsaný moje jméno a bylo to tátovým písmem. Otevřela jsem obálku a začala si to číst.

Milá Sandy omlouvám se, že jsem pro tebe nemohl přijet, ale musel jsem na důležité jednání do Japonska. Ani nevíš, jak mě to strašně mrzí. Je mi to opravdu moc líto. Za tři dny bych měl být doma možná později, dřív mě nečekej, protože Japonci jsou strašně nároční, ale kulturu mají pěknou, to se musí nechat, někdy tě sem vezmu a to myslím vážně. Až přijedu tak si to vynahradíme, to ti slibuju. Ani nevíš, jak mi chybíš. Doufám, že to to tam s Karin vydržíš. Buď na ní hodná, prosím. Jo a jak se ti líbí pokoj? Vím, že jsem říkal a dokonce jsem ti i slíbil, že zůstane pořád stejný, ale uznej, že ti ho udělala Karin hezky. Sandy už nejsi malý dítě a i já mám takový pocit, že ten tam ten pokoj byl už moc dětský. Za chvíli ti bude 18let a ty už jsem, nebudeš tolik jezdit i teď ji tady dlouho nebyla a ani nevíš, jak mi to bylo líto, že jsi, jsem nejezdila, ale mám takový pocit, že jsi měla svůj důvod. Za chvíli budeš mít jiný zájmy... No tak myslím, že už to asi stačilo, ty sama víš, že nejsem moc dobrý, když mám vyjádřit svoje city... Až bude čas, ozvu se ti pa.

Když jsem ten dopis dočetla, začala jsem brečet. Vím, že to není nic dojemného, ale bylo mi to líto a ještě jsem na něj byla naštvaná, protože vím, že takový nebyl.

Lidi se mění i já jsem se trochu změnila, aspoň mi to skoro všichni říkají, ale přijde mi, že to říkají jenom, kdy se jim to hodí. Podle mě to je asi takhle: Ostatní budou o tobě říkat, že ses změnil, když přestaneš dělat to, co oni po tobě chtějí...

Přijde mi to strašně pravdivý.

Někdy si říkám, jaký by to bylo, kdy bych byla zase malá a žili jsme zase jako šťastná rodinka, ale to se už nikdy nestane. Táta si bude brát tudle namyšlenou čůzu a já si budu muset hrát na tu poslušnou holčičku, která poslouchá na slovo, ale co prostě už jsem taková, i když já ani nevím, jaká doopravdy jsem, aspoň mi to tak přijde...

Ještě chvilku jsem přemýšlela o tom, kdo jsem a celkově o životě a pak jsem usla...

Ráno:

Probudila jsem se a šáhla jsem automaticky po mobilu, bylo kolem 9:30. Dolů se mi nechtělo a s postele už vůbec ne. Zapla jsem si WIFI a zkoukla jsem všechny sociální sítě. Na fb jsem měla jednu žádost o přátelství a asi tři zprávy. Nejprve jsem se koukla na žádost a byl to ten kluk z letadla?! OMG! Nevím proč, ale byla jsem celkem ráda. Samozřejmě, že jsem jí přijmula hned potom, co jsem skála radostí až do stropu (je mi to trapný: D). A teď ty zprávy dvě od Thomase a jedna od Dominika (kluk z letadla).

Od Thomase: 1Ahooooj Sandy tak jak jsi dorazila? :D

2 Doufám, že na zítra nic nemáš, mám pro tebe překvápko... :P

A teď od Dominika: Ahoj vím, že jsi, myslíš, že jsem asi divný, ale v tom letadle mi přišlo, že to bylo celkem fajn... :P :D

No Twl v tom letadle to bylo celkem fajn? To jako vážně?! Já ty kluky nikdy nepochopím...

Nevím proč, ale jako prvnímu jsem odepsala Dominikovi. Tak fajn?! To je vtip roku Twl :DD

A Thomasovi jsem napsala, že dobře a zítra mám volno... 

Odložila jsem mobil a šla jsem udělat ranní hygienu. Když jsem asi po hodině vylezla z koupelny a to se nemaluji, šla jsem si udělat dolů snídani. Podle toho, že tam byl klid a nikde jsem neviděla Karin, jsem usoudila, že jsem sama doma. A za to jsem byla strašně ráda. K snídani jsem si udělala kafé bez, kterého se už neobejdu a ovesný vločky..., vzala jsem si to sebou do obýváku a zapla o'čko. Akorát tam hráli písničku u tebe bejt, od Bena miluju, a proto jsem položila vločky na stůl a začala jsem tancovat a zpívat... vypadá to, že dneska bude bomba den! Zařvala jsem na celý byt. Když písnička skončila, šla jsem dojíst svojí snídani.

Ahoj lidi

Chtěla jsem se zeptat, jestli mám pokračovat ve psaní, nebo ne.

PS: omlouvám se vám za chyby... :D