Bronx

2. kapitola

Nemohla jsem vstát, třepaly se mi ruce, ve kterých jsem držela ten osudný list. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vzhlédla jsem ke dveřím a tam stáli vystrašení rodiče.

,,Je to pravda," zašeptala jsem svým roztřepeným hlasem. Někde uvnitř jsem se modlila, aby to byl jen blbý vtip, ale bohužel nebyl.

,,Je...Nechtěli jsme, aby ses to dozvěděla takhle. Moc se ti omlouváme. Nech si to prosím vysvětlit a...," nyní začala i mamka brečet. Míchali se mi emoce smutku, vzteku, ale i pochopení. Jenže mě přemohl vztek.

,,Co mi chcete vysvětlovat?! Že nejste mí praví rodiče?! Že jste mi několik let tajili tuto dost pro mě důležitou věc?!" křičela jsem, když jsem se konečně postavila na nohy. Měla jsem takovou zlost, ale nemohla jsem už být dále na ně naštvaná, protože to oni při mě stáli a dávali mi lásku. Jenže jsem už nevydržela nával těch emocí, které mi dělali v hlavě zmatek. Sesunula jsem se opět k zemi a nechala téct přímo řeky po mých tvářích. Hned jsem ucítila jak se okolo mě ovinuly dvě páry ruk. Táta mi dával pusy do vlasů a mamka mě konějšila různými slovíčky. Nevím, jak dlouho jsme v objetí seděli, ale já jsem ten pocit, že někdo stojí pořád při tobě, potřebovala.

,,Pojď," pobídnul mě taťka. Zvedli jsme se a šli dolů do obyváku si sednout. Uběhlo snad deset minut a pořád nikdo z nás nic neřekl. Bylo to nekonečné.

,,Princezno naše, vždy jsi byla a taky vždy budeš jenom naše malá holčička," podíval se na mě se slzami v očích. Asi nevěděl, co má říct, protože jsem viděla v jeho očích zmatek. ,,Víš, na tuto chvíli jsme nebyli připravení, takže je to pro nás také šok. Teď ale nadešla ta nejtěžší chvíle. Ty a tví rodiče jste žili v New Yorku. Tvůj otec vlastnil nejdražší a nejznámější Hotel Plaza. O peníze jste tedy měli postaráno a proto si ho vyhlédl největší spolek v Bronxu, kteří se jmenují Černí Piráti. Jsou tam takový ti vůdci, všichni lidé mají před Piráty velký respekt. A oni chtěli spoustu peněz, které tvůj otec chtěl dát na charitu a různě. On jim ty peníze ale nechtěl dát a to byla velmi osudová chyba. Ten spolek zjistil, že má ženu a holčičku. Tehdy ti bylo asi rok a půl. Zjistili, co na něho funguje a začali ho vydírat. Řekli mu, že jestli jim nedá ty peníze, tak si tě vezmou. Prý by se jim hodila nějaká mafiánka, ale to už tvůj otec nevydržel a dal tě nám. Byli jsme velmi blízcí přátelé a nám jediným věřil. Nechal nám udělat falešné papíry a tak dále a dal nám pro tebe i spoustu peněz. Dohodli jsme se, že se přestěhujeme do Irska, kde je to pro tebe bezpečnější a potom...," táta se odmlčel. Nic, žádné slova ho nenapadala. Tolik informací jsem musela vstřebávat. Bylo toho na mě moc. Celý život si myslíte, že jste rodná holka z Irska, že se jmenujete Monique Landon, ale přitom to tak není. Chtěla jsem se na něco zeptat, jenže to už začala mluvit mamka.

,,A potom jsme ztratili kontakt s tvými rodiči, ale my víme, že jsou určitě v pořádku," při tom jak mi to říkala se snažila se mi nedívat do očí. Zdálo se mi, že její hlas je takový nejistý, ale nechtěla jsem to řešit. Důležité je, že jsou v pořádku...musí být! Rychle vstala a vytáhla ze skříňky nějaké album, které mi podala s povzbudivým úsměvem. Vzala jsem si ho a pomalu začala otvírat. Byly tam různé fotografie, na kterých jsem viděla malou holčičku s úsměvem na tváři. Také tam byli mí rodiče, vypadali tak šťastně. Rodiče mi ukazovali celou rodinu včetně babiček, dědečků, bratranců a tak dále.

,,Všichni se ale radši z města odstěhovali, jelikož se tvůj otec zapletl s Černými Piráty. Jediný vlastně kdo tam zůstal, je tvoje teta, strýc, sestřenice a bratranec," usmála se na mě. Byla jsem tak neskutečně ráda, že aspoň oni tam zůstali.

,,Mami, můžu si vzít ty fotky?" zeptala jsem se jí, když jsem zavírala album. S úsměvem přikývla a já se tedy vydala do pokoje. Chtěla jsem se zeptat, jestli můžu letět za tetou, ale tu otázku jsem hned vypustila z hlavy. Bolela mě z toho všeho hrozně hlava a tímto jsem rodiče nechtěla otravovat.
Už několikrát jsem si prohlédla ty fotky. Moc bych se se všemi chtěla setkat, ale to teď nejde. Všimla jsem si, že za jednou fotkou vyčuhuje papírek. Vytáhla jsem ho a rozložila...byl to dopis a pro mě.

Miláčku,
ani si nedokážeš představit jak je to pro nás těžké tě nechat jít. Ale vždy měj na mysli, že jsme to udělali pro tvé dobro. Víme, že jsi ve správných rukou. Jestli si tento dopis čteš, už nejspíš víš, že táta měl velké problémy, ale nebyla to jeho chyba! Ten spolek chtěl tebe, tak jsme tě dali k tvým současným rodičům. Po každém slově, které napíšu se mi zvedá hrdlo, ten proud těch slz se nedá zastavit. Ptala jsem se sama sebe, mohla jsem udělat něco jinak, abychom byli spolu? Byla jsem hrozná matka? Ano, byla, jelikož jsem opustila svou malou holčičku. Jen chci, aby si měla na paměti, že tě s tatínkem moc milujeme a strašně se omlouváme. Víme, že budeš velmi silná a překonáš tuto etapu života. Víme, že jsi už krásná a sebevědomá žena, ale navždy tě budeme vidět s korunkou na hlavě, protože si naše malá princezna. Přejeme ti do života hodně štěstí, zdraví, mnoho úspěchů, spoustu lásky a ať si pořád šťastná. Co si s tatínkem přejeme tak to, aby si na nás vzpomínala v dobrém a ODPUSTILA nám.
S láskou maminka a tatínek

,,Odpouštím vám," zašeptala jsem a pustila ty neposlušné slzy ven. Dlouho jsem hypnotizovala dopis plný ztráty. Kdyby se na mě někdo podíval, uviděl by oči plné smutku a beznaděje. Dopis jsem poskládala, vložila do albumu, který jsem položila na mou nízkou knihovnu vedle mé postele. Lehla jsem si a přikryla se. Nevím, co mám dělat. Chtěla bych brečet, ale už nemám co. Chtěla bych křičet, ale zmůžu se jen na slabý hlásek. Chtěla bych mé pravé rodiče obejmout, ale....ale nemůžu. Byla jsem úplně vyčerpaná. Po chvíli jsem uslyšela cvaknout kliku, ale neměla jsem ani sílu vzhlédnout, kdo přišel. Ucítila jsem jak mě někdo chytá za ramena a dáva do sedu. Otevřela jsem oči a uviděla mamku. Nesla mi horkou čokoládu a ledový obklad na čelo. Vdečně jsem se na ni usmála a usrkla jsem si horké čokolády. Mamka mi hrníček položila na tác, kde bylo ještě nakrájené ovoce a pomohla mi si lehnout. Přikryla mě a kontrolovala mě, jestli tam není nějaká škvírka, kudy by na mě profukoval studený vánek. Už vím, jak se cítí mumie.

,,Tak mrzutá ještě nejsem," uchechtla jsem se.

,,Zatím ne, ale musíš být pořádně v teple," řekla a ještě víc mě přikryla. Já tady uhořím.

,,Mami? Přinesla by si prosím vajíčka a slaninu," podívala jsem se na ni zpoza přikrývky.

,,Máš hlad?" zeptala se mě.

,,Ne, ale můžeš taťkovi na mně usmažit vajíčka a tu slaninu," řekla jsem s ironií v hlase. Mamka se jenom zasmála a normálně mě přikryla a položila mi na čelo ledový obklad. Dala mi puso na líčko a odešla. Pořád mi běhala v hlavě jedna otázka, ale nevím, jestli se jich mám zeptat. Trošku odvahy Monique. Ano, zeptám se jich, ale teďka se chci prospat.

Takže ahoooj :D Jsem tady s druhou kapitolou, kde jste se dozvěděli spoustu důležitých informací. No, ale všechno není jak se zdá, protože já ráda dělám obrovské převraty, takže se máte na co těšit :DDD

Jinak doufám, že v neděli stihnu vydat 3. kapitolu. Teďka budeme psát už čtvrtletky...pomooc! :'((( Ale rozhodně si na vás najdu čas :* :D

Chtěla bych vám moc poděkovat za to, jak jste u minulé kapitoly hlasovali a že jste si vůbec mou povídku přečetli. Moc si toho vážím!!!
Love youuu all <3

GabuliHoran