Osudové lásky

26. Část

-Pohled Niki-

Asi se nebudete ani divit, že když jsem se ráno probudila, bylo mi příšerně blbě... A upřímně... Od včerejšího večera, zhruba od chvíle, co jsme tancovali, jsem si absolutně nic nepamatovala... Tohle se mi už hodně dlouho nestalo... Pokusila jsem se vstát z postele, převléct se, vymotat se z pokoje a tiše za sebou zavřít, protože Martin ještě spal. Pomalým krokem jsem se dostala až ke kuchyňskému stolu, kde už seděla Míša a koukala do mobilu. "Dobré ráno!" Pozdravila radostně. Překvapeně jsem na ni koukala a snažila se vzpomenout, kde vzala tu energii, než mi došlo, že ona včera večer vlastně téměř nic nepila. "No dobrý, dobrý..." Odpověděla jsem trochu otráveně a snažila se z kuchyňských skříněk vyhrabat něco, co by aspoň trochu pomohlo na tu příšernou bolest hlavy. "Koukám, že jste to včera trochu přehnali, co?" Zeptala se se smíchem. "Ani mi to nepřipomínej... Takhle šoufl mi už dlouho nebylo..." Odpověděla jsem vážně a dál se přehrabovala ve skříňce. (:D) "Udělala jsem snídani... Dáš si palačinky?" Trochu jsem se usmála. "Díky... Zatím ani ne... Tos nemusela... Ehm... Vypili jsme toho včera hodně?" Pokrčila rameny. "Vypili jste toho dost... Tak nějak jste projeli většinu Martinových zásob..." Teď jsem se musela zasmát i já. "Jasně... Tak fajn... No... Asi teď budu vypadat jako idiot, ale nevíš, kde tu má Martin nějakej šumák?" Zeptala jsem se už trochu zoufale. Míša vstala a šla k jedné ze skříněk, když se otevřely dveře a vešel Petr. "Dobré ráno!" Pozdravila Míša a objala ho. "Dáš si palačinky? Dělala jsem snídani..." Nabídla a Petr s poděkováním kývl. Míša odběhla připravit palačinky a mě se konečně podařilo najít šumák a rozpustit si ho ve vodě. Všimla jsem si, že Petr mě celkem pobaveně sleduje. "Vy dneska budete úplně na odpis, co?" Zeptal se se smíchem. Míša se zasmála taky. „Nesmějte se mi..." zamumlala jsem uraženě a napila se ze skleničky. Dveře se otevřely a do kuchyně vpadnul Martin. „Nazdáááár!" Zařvala Míša přes celý pokoj. Martin se jenom chytil za hlavu a něco trochu naštvaně zabručel. Sedl si ke stolu, kde vedle sebe seděli Péťa s Míšou. „Co se bude dít dneska?" Zeptala se Míša.S Martinem jsme se na ni zdrceně podívali, protože jsme byli úplně vyřízení. "Nechtěla bys jít na pouť?" zeptal se Petr. "To neni špatnej nápad... Jestli chcete jít taky, tak pojďte aspoň bude sranda..." řekla Míša. Opět jsme se na sebe jen podívali a nakonec jsme přikývli. "Musíme je dát už konečně dohromady." pošeptala jsem Martinovi, když jsem procházela kolem něj. "Jo, to bychom měli..." pošeptal mi Martin nazpět...
„Takže domluveno?" Zeptala se Míša. „Domluveno. Nasnídáme se, dáme kafe a vyrážíme." Odpověděl Martin... (:D)

-Pohled Míši-

Ráno jsem vstala a když jsem zjistila, že jsem vzhůru první, což jsem si popravdě i myslela, tak jsem se rozhodla udělat jim k snídani palačinky... Když  jsem měla hotovo, tak jsem uklidila nádobí a sedla jsem si ke stolu s telefonem a projíždla jsem různé stránky a tak... Po chvilce přišla Niki. Vypadala přesně tak, jak jsem čekala. "Dobré ráno" pozdravila jsem ji. "No dobrý, dobrý..." odpověděla po chvíli. Niki se otočila ke kuchynské lince a nejspíš se něco neúspěšně snažila najít. "Koukám, že jste to včera trochu přehnali, co?" zeptala jsem se se smíchem. "Ani mi to nepřipomínej... Takhle šoufl mi už dlouho nebylo..." řekla otráveně a dál hrabala ve skřínce. "Udělala jsem snídani... Dáš si palačinky?" zeptala jsem se. "Díky... Zatím ani ne... Tos nemusela... Ehm... Vypili jsme toho včera hodně?" řekla Niki s mírným úsměvem a pokrčila rameny. "Vypili jste toho dost... Tak nějak jste projeli většinu Martinových zásob..." řekla jsem a začala jsem se smát. Niki se ke mně později přidala. "Jasně... Tak fajn... No... Asi teď budu vypadat jako idiot, ale nevíš, kde tu má Martin nějakej šumák?" Řekla Niki, což mě docela překvapilo. Vzhledem k tomu, že spolu vlastně už skoro bydlí... Myslím, že nad tím i uvažovali, že by se Niki přestěhovala k Martinovi... Myslím, že je to rozumný vzhledem k tomu, že jsou i zasnoubení... Vstala jsem tedy a šla jsem jí podat šumák... Když jsem tam došla, tak jsem stihla jen ukázat na skříňku, kde se šumák nachází. Vážně jsem si připadala blbě, že to tu znám víc jak Niki... No ale zpátky k tomu, proč jem nedala šumák Niki... Do kuchyně totiž přišel Péťa a já jsem se sebrala a šla jsem ho obejmout. Nevím, co mě to napadlo, ale už je to takovej zvyk, jak se všichni furt objímáme. "Dobré ráno!" pozdravila jsem ho. "Dobré..." Odpověděl. "Dáš si palačinky? Dělala jsem snídani..." zeptala jsem se. "Jo, děkuju moc." řekl Péťa a já jsem mu odběhla nandat na talíř. Pak jsem mu to přinesla, Péťa poděkoval a já si s úsměvem sedla vedlě něj a opět jsem brouzdala po internetu a po očku jsem koukala na Péťu. Vypadal, že mu palačinky chutnaly. Díky bohu řekla jsem si pro sebe. "Náááááázdar!!" zařvala jsem na Martina, když se objevil mezi dveřmi. Jen se chytl za hlavu a něco nesrozumitelného zabručel. Bylo vtipné je pozorovat, jak jsou úplně na odpis... "Asi nemáš chuť na snídani, co?" zeptala jsem se s pobavením v hlase. "Ne, díky" řekl Martin a vzal si od Niki šumák, kterej mu dala. "Co budem dělat dneska?" Zeptala jsem se nadšeně. Viděla jsem, jak se na sebe Martin s Niki zdrceně podívali. Musela jsem se usmát. "Nechtěla bys jít na pouť?" zeptal se Péťa. "Jo, to je dobrej nápad..." řekla jsem. "Jestli chcete jít s náma, tak to vadit nebude. Čím víc nás bude, tím větší sranda bude..." řekla jsem a podívala jsem se na Péťu a ten se s přikývnutím usmál. Niki s Martinem jen kývli. "Takže domluveno?" zeptala jsem se. "Jojo" řekli. "Domluveno. Nasnídáme se, dáme kafe a vyrážíme." řekl Martin a já se divila, kde nabral tu energii. Každopádně jsem počkala, než se Péťa nají a pak jsem šla umejt talíře a uklidit ho. "Půjdeš se mnou? Potřebuju se zajít ještě domu převléct." zeptala jsem se Péťi. "Jasně..." Odpověděl Péťa a usmál se. "Nepotřebuješ si taky zajít domů?" zeptala jsem se. "Ne, já s tim včera tak nějak počítal, takže jsem si vzal věci s sebou..." řekl Péťa. "Dobře." odpověděla jsem "Hele, tak se potkáme u metra tak za hoďku? Mužeme si skočit na oběd a pak pojedem na tu pouť, to nám chvíli potrvá, než se tam dostanem, takže aspoň tam nepujdem rovnou najezení..." řekla jsem. "Dobře, to neni tak špatný..." Odpověděla Niki. "Okej, tak super uvidíme se za hoďku u metra." řekla jsem a šla jsem se obout a Péťa mě následoval... Odemkla jsem, když jsme přišli k nám a pozvala jsem Péťu dál.. "Dáš si něco k pití?" zeptala jsem se. "Kdyžtak jen vodu" řekl Péťa a usmál se tím jeho dokonalým úsměvem. "Okej" řekla jsem a podala jsem mu vodu. "Děkuju" řekl. "Není zač." odpověděla jsem. "Dojdu se jen převléct a upravit. Chovej se jako doma... Klidně si pusť televizi..." řekla jsem, otočila se a šla jsem se převléct a trochu upravit. Vzala jsem si na sebe černé roztrhané džíny, k tomu obyčejné bíle tričko a přes to jsem přehodila bílý svetřík. Do kabelky jsem hodila jen ty nejdůležitější věci a ještě jsem zamířila do koupelny se trochu učesat a namalovat. Když jsem byla hotová, tak jsem šla do obýváku, kde seděl Péťa a něco dělal na telefonu. "Tak mužem jít?" zeptala jsem se. "Páni,  sluší ti to" řekl Péťa "Děkuju"  řekla jsem a sklopila jsem pohled, protože jsem si byla jistá, že jsem červená jak rajče. Přišli jsem k metru a Niki s Martinem už tam čekali. "Ahojte" řekli jsem s Péťou.. "Ahoj" odpověděli nám. "Tak kam půjdem na jídlo?" zeptal se Péťa. "No, já myslím, že bychom mohli jít na Pizzu" řekli jsme všichni skoro nastejno a pak jsem se začali smát... "Okej, jdem na pizzu" řekl Péťa a vyrazili jsme.. .

 1304 slov... To není tak špatný, ne? :D Doufám, že se aspoň trochu líbí :) můžete zanechat vote nebo komentář, my vám děkujeme za tu obrovskou podporu co máme... (1,3 K, jako vážně? :o :D ) :) Takže děkujeme :) A budeme se těšit u další kapitolky.