Rukopisy pastora

Kapitola 11. Vysvobození

Upřímně jsem si nepamatoval ani ťuk z toho, co se odehrálo, probudila mě až pořádná herda do zad od Derika. Už po několikáté jsem byl rád, že je se mnou on a ne nikdo jiný.
Seděli jsme v malé kavárně co nejblíže zamřížovanému oknu, kde věznili Serafínu a Sárichu, a společně jsme sledovali pozvolný západ slunce. Zdálo se mi, že se mu vůbec nechce dolů. Nejraději bych to měl dávno za sebou. Celou trasu jsme procházeli snad padesátkrát, nejspíše i z nudy.
Přišlo mi nesmírně absurdní jen tam tak sedět, zahalení černými plášti, a nic nedělat, ale co jsme měli dělat? V hlavě se mi, nevím proč, honily šifry, co jsme si se Serafínou vymyslely. Svým způsobem by se to dalo považovat za zábavu. Takovou bojovou hru.
Zakroutil jsem hlavou a pokusil se svou pozornost strhnout na Derika. Nervózně poťukával prsty o stůl a hleděl kamsi do dálky. Na jeho celkem útlý věk měl s utíkáním až moc velké zkušenosti. Teda ne přímo z vězení, ale z dětského domova a asi pět miliónů prací, jak to popisoval.
Přitočila se k nám krásná servírka ve vyzývavém oblečku, který tu nejspíše musela nosit jako uniformu. „Budete si ještě něco přát, pánové?" Zašveholila s přehnanou grácií.
„Zaplatíme." Přikývl jsem a vytáhl vak s pár zlaťáky, které jsem se rozhodl obětovat na zklidnění nervů. Převážně těch Derikových, já jsem za tu dobu, co jsem tohle plánoval, mluvil s Pánem tolik, že bych se oddaností mohl rovnat Tavaril a to už bylo, co říct.
„Bude to pět zlatých." Spočítala dívka a vyzývavě nastavila dekolt.
Bez většího zájmu jsem jí strčil peníze. S pohoršeným úšklebkem si je vzala a šla obsloužit bujarý stůl naproti. Tam se jí peníze řinuly téměř automaticky.
„Je škoda, že si někteří vydělávají takhle." Poznamenal k tomu divadlu Derik.
Je to odporné. Chtělo se mi říct, ale pro jistotu jsem mlčel. Tady by se to mohlo setkat s příliš velkým nesouhlasem. A já se rozhodně nechtěl prát ještě s několika opilci. Strážní mi budou stačit nad hlavu.
Snažil jsem si představit, jak by taková potyčka asi vypadala. Sice jsme oba byli celkem zdatní šermíři, ale proti přesile armády bychom nejspíše neměli šanci.
„Nepůjdeme už?" Zasýpal roztěkaně Derik.
„Vždyť je tu fůra lidí." Sykl jsem.
Znovu začal poklepávat prsty o stůl. A nepřestal, dokud se celé Namibium nevylidnilo a neutichlo. S poslední lampou jsme se zvedli a příliš velkou oklikou jsme vyrazili k drobnému okýnku s mřížkou. Cestou jsem popadl páčidlo obalené kusem hadru. V duchu jsem doufal, že to alespoň trochu zmírní otřesy.
Tento blud mě přešel hned, jak jsem se jej poprvé pokusil prostrčit mezi mřížemi. Chvíli jsme s oknem lomcovali, až se zdálo, že je dostatečně uvolněné a na chvíli jsme si vydechli. I přes Serafínino přesvědčení, že jsou mříže staré a v kameni špatně zapuštěné to byla pěkná dřina.
„Tak teď?" Otočil se na mě Derik a připravil se na poslední úder.
Naposledy jsem se rozhlédl kolem sebe. Domy okolo v temném šeru naháněly hrůzu. Několik vteřin jsem poslouchal, jestli neuslyším kroky, ale nic se nestalo. Obezřetně jsem kývnul.
Ozvala se ohlušující rána a odloupl se kus zdi. Okamžitě jsem pro něj skočil, aby nenadělal ještě větší hluk než dosuds. I tak se mi nezdálo, že by to někoho neprobudilo.
„Všechno v pořádku, holky?" Hlesl jsem.
„Jo. Stráže spí. Jak u vás?" Zněla zdráhavá odpověď.
„Nikde nikdo, ale musíme být rychlí. Zeď už skoro povolila, jen několik pár ran a zdrháme." Zhodnotil jsem situaci a připravil se k další ráně.
Zdálo se mi, že se celá budova otřásla. Upadl další kousek zdi. Na chvíli jsme se vzdálili, aby nikdo nepojal podezření, že jsme tam moc dlouho. Samozřejmě to mělo být zbytečné, protože nás nikdo neměl tak pozdě sledovat, ale pro dobrý pocit...
„Dobře, ještě jednou a půjde to." Vydechl jsem poněkud unaveně. Přišlo mi, že se na mě přesunula Derikova nervozita, ten ani nedutal a poslušně plnil všechny předem naplánované pokyny.
Znovu jsme udeřily do mříží a ty vypadly. Zeď se probořila a já na chvíli viděl jen temné šmouhy. To už se otvorem soukalo malé tělíčko. Derik jí opatrně vytáhl na nohy. V šeru zazářila jizva, která se jí táhla přes oko.
„Dávej pozor je tam stále kus železa." Poradila své přítelkyni.
Té to šlo vzhledem k většímu tělu o něco hůře, ale i tak se otvor zdál být dost veliký. Do mozku se mi začínala dostávat panika. Prostý fakt, že se ozvaly sirény, tomu vůbec nepomohl.
Okamžitě jsme je popadli za ruce a táhli do nejbližšího stínu. Začínal jsem být zatraceně rád, že jsme si tu trasu prošli tolikrát, protože jinak by mě rozhodně zradily nohy.
Derik přes nás na chvíli přetáhl plachtu, kterou jsme tam měli chytře připravenou. Musel jsem si otřít ruce od potu. Pak jsme je znovu drapli a hnali se podél domu. Před očima mi jakoby blikaly šipky, kudy máme projít.
Na rohu ulice jsem na chvíli zaváhal. Ještě pořád jsem si myslel, že by bylo jednodušší proběhnout to skrze zahrádky, ale na vymyšlení nebyl čas. Pustili jsme se podél vyznačené trasy a do dalšího úkrytu. Přímo před námi proběhlo asi tucet vojáků.
„To není společnost, kterou bych zrovna vítal." Sykl jsem do větru a připlácl tu menší dívenku ke zdi.
„Kolik máme času?" Otočil se na mě Derik zadýchaně.
Změřil jsem si ho přísným pohledem, který stejně v té tmě nemohl vidět.
„Jsou za námi." Vypískla dívenka, ale to už jsme se zase hnali skrze uličky, co nejdál od věznice.
Snažili jsme se běžet co nejvíce ve stínu, ale přesto mi přišlo, že nás musí každý vidět. Jakoby na nás svítily reflektory, nebo co. Konečně jsme dorazili ke zdi, která nám měla zajistit alespoň nějakou ochranu.
Lehce jsme obě přehodili, horší už to bylo s námi. Oba jsme byli unavení a všeobecný chaos nám na nohách připevňoval okovy. Přišlo mi to jako neuvěřitelná doba, co jsme se snažili přelézt asi dva metry kamení.
„Ještě kousek, není to daleko." Vydechl Derik a pustil se znovu do běhu.
Cítil jsem, jak se mi podlamovala kolena a mojí svěřenkyni taky. Musely být strašně zesláblé, pochyboval jsem, že by jim daly najíst.
Najednou se před námi objevil nepříliš vábně vypadající podnik. Přesto nás jeho chabé osvětlení táhlo dovnitř jako dobrý magnet. Oba jsme si uvědomovali, že tam najdeme alespoň částečný klid.
Sice se tím klidem myslelo pouze to, že nespoléháme na to, že by nás tam kdokoli hledal, ale to už bylo jedno. Utíkali jsme před vojáky a obecně před zákonem. To nemohla být procházka růžovým sadem.
Uslyšel jsem zvuk trhající se látky a několik ohnivých nadávek. Nejraději bych Derika donutil, aby se za to omluvil, ale v tu chvíli na to nebyl čas.
V uších mi zběsile bublala krev a končetiny vypovídaly službu. Přesto jsem těch posledních pár metrů tu drobnou dívenku spíše dotáhnul, než že by sama doběhla.
A Derik na tom byl velmi podobně. Zalitoval jsem, že jsem odmítl další pomoc. Teď by se nejspíše hodila. Na druhou stranu větší skupinka by byla více nápadná.
Přestaň si konečně lámat hlavu s tím, cos měl udělat! Okřikl jsem se v duchu a vrazil do dveří. Pokusil jsem se za běhu vydýchat, ale bylo to nemožné. Vrátná si nás naštěstí všimla, takže jsem měl několik šíleně rychle ubíhajících vteřin, abych se uklidnil.
„Pokoj pro čtyři, prosím." Ohlásil jsem recepční, která byla zabraná do nějaké knihy.
Hodila po nás svazek společně se souřadnicemi. Dostat se do druhého patra bylo na celém tom běhu snad nejhorší. Ale na pokoji byl alespoň částečný klid. Nejistě jsem vyhlédl z okna. Všude pobíhali vojáci a sháněli se po uprchlicích.
Snad nás nenajdou. Pomyslel jsem si unaveně.

Ahojky lidičky! :D
Já vím, že teď hodně dlouho nic nebylo-moc se omlouvám, ale ta škola je tak zajímavá a podstatná pro život... že ano, koho by nebrala termodinamická teplota a endoplazmatické retikujum :D
Takže jako svou omluvu přihazuji dvě kapitolky :D Snad se moc nezlobíte

Vaše Lia W.